Do očí mi bil kontrast: oč více všedně až ospale působil den, o to více se odlišovalo mohelnické klání, které být všední prostě neumí. Nechci opakovaně brnkat na strunu noblesy, kterou jsem si v minulosti několikrát dovolil turnaj počastovat, až se některým šachistům zdálo, že chválím až příliš a okatě, jsa zřejmě do turnaje neobjektivně zamilován. Ale když pominu lehkou ironii, musím říci, že mé chvály snad ani není třeba.
Celkový pohled do hracího sálu [ŠK 1921 Zábřeh]
Kvalita se totiž prodává a prezentuje sama, a tak se turnaj s nejdelší nepřerušenou tradicí v našem regionu odehrál za pěkné účasti 67 hráčů. A samozřejmě poskytl obvyklý komfort: zkušené organizátory, mikrofonem ozvučený sál, vkusné a příjemné prostředí městského kulturního centra, on-line formulář pro předchozí přihlášky, kvalitně zásobený bufet manželů Kolářových a hudební kulturní vložku jejich syna, plynulý průběh (až na počáteční zdržení způsobené problémy s technikou) a nakonec aspoň symbolickou a tolik vítanou cenu pro každého účastníka.
„Myslím, že si nemůžeme na nic stěžovat. S účastí jsem spokojený, ačkoliv samozřejmě objektivně vnímám, že na startu chybí širší mistrovské zastoupení. Příliš mi to ale nevadí. Cenový fond turnaje možná není pro špičkové hráče dostatečně atraktivní, o to větší šance se ale otevírá ostatním borcům, kteří mají otevřenější příležitost poprat se o celkové vítězství,“ hodnotil soutěž její dlouholetý organizátor Karel Volek, kterému v roli rozhodčího již tradičně zdatně sekundoval Jiří Voráč, pro změnu pořadatel tradičního podzimního šumPERSKÉHO ŠACHového turnaje.
Mám rád atmosféru sobotních rapidů. Partie a jejich výsledky jsou samozřejmě na prvním místě. A kdo říká, že nehraje prioritně na výsledek a jen se šachem baví, možná se - ústy někdejšího mistra světa Petrosjana - trochu přetvařuje. Přesto je atmosféra těchto klání v drtivé většině případů uvolněná a kamarádská. Nejde totiž jen o šachy, ale rovněž o přátelská setkání, rozhovory a zábavu lidí, které pojí stejný zájem. A to není málo, zvláště v dnešní uspěchané době. A v Mohelnici tomu bylo nejinak. Šachisté proberou samozřejmě kde co, ale všimnul jsem si, že nejčastějším tématem rozhovorů byly čerstvě rozjeté soutěže družstev a centru pozornosti se těšil i právě zahájený zápas o mistra světa. Avšak zatímco norský génius Carlsen zaplatil nováčkovskou daň zápasu a nechal v první partii až příliš snadno mistra světa Ananda remizovat černými, v Mohelnici to na šachovnicích jiskřilo mnohem nekompromisněji.
Vpravo vítěz turnaje CM Pavel Strašil [ŠK 1921 Zábřeh]
Z celkového prvenství se nakonec radoval čtvrtý nasazený CM Pavel Strašil z Tatranu Litovel, když na vedlejší hodnocení předstihl druhého v pořadí a nasazenou jedničku turnaje Martina Formánka, toho času žijícího i hrajícího v Praze. Vítězství je však zasloužené i proto, že o turnajovém králi v podstatě rozhodla vzájemná partie, ve které Formánek v koncovce ovlivněné postupnou časovou tísní přehlédl ve čtvrtém kole dvoutahovou ztrátu dámy díky vazbě. Bronz si na krk pověsil mistr FIDE Vít Valenta z TJ Lázně Sokol Velké Losiny, když rovněž na nejtěsnější vedlejší kritérium porazil Jiřího Zapletala z ŠK 1921 Zábřeh. To znamená, že první čtyři příčky obsadili šachisté, kteří byli na čele nasazeni i před turnajem, což v rapidu, který bývá k favoritům nezřídka nesmlouvavý, není tak často k vidění.
Z dalších poct je třeba nejprve uvést, že titul přeborníka okresu Šumperk v rapid šachu pro rok 2013 si zajistil právě výše jmenovaný Valenta. Za zmínku určitě stojí i umístění nejúspěšnější ženy, kterou se na celkovém 19. místě stala uničovská Alena Navrátilová, jejíž 5,5 bodu je jistě pěkným úspěchem. Cenu za nejlepší tým pak převzala skupina zábřežských šachistů. A konečně pomyslným skokanem turnaje se stal nestárnoucí matador Eduard Till na 11. místě oproti 25. příčce v nasazení.
Vlevo Vít Valenta, přeborník okresu Šumperk v rapid šachu pro rok 2013 [ŠK 1921 Zábřeh]
Turnaj proběhl bez jakýchkoliv protestů v bojovné ale jinak zcela korektní atmosféře a nám nezbývá, než se těšit na viděnou opět za rok.
závěrečné pořadí
V samotném závěru však musím vyslovit ještě něco. Před rozdělením cen nejlepším umístivším se Karel Volek pogratuloval k nedávnému jubileu autorovi těchto řádků, přičemž jej nejen překvapil, ale i příjemně zaskočil drobnými pozornostmi, které mu za potlesku ostatních předal. A to, co chci vyslovit, je jen prosté: děkuji, vážím si toho. |
