S Laďou Spurným jsem se seznámil prostřednictvím našeho Gambit před sedmi roky, kdy projevil ochotu podílet se na jeho obsahu. Čtenářům našeho časopisu je znám především jako autor komentářů významných mezinárodních událostí, exkurzí do historie šachu, článků o šachových akcích a především poutavých rozhovorů se zajímavými osobnostmi šachového života nejen v rámci našeho regionu.

Disponuje rozsáhlými vědomosti o historii šachu, má přehled o šachové beletrii, o dění na mezinárodní i tuzemské scéně, a přestože o sobě tvrdí, že je po stránce výkonnosti šachový amatér, dokáže zejména v zahájení potrápit nejednoho ratingově zdatnějšího hráče.

Ladislav je členem šachového klubu ve Šternberku, ve kterém patří ke spolehlivým oporám klubového života. Je to člověk, který, má-li možnost, je ochoten nezištně pomáhat nejen svému klubu, ale šachovému hnutí jako celku.

Tento rozhovor je dělán při příležitosti životního jubilea, protože Ladislav Spurný v říjnu oslavil 40 let, a jelikož je obtížné dělat rozhovor se sebou samým, dovolím se pro tuto chvíli pasovat do role zpovídajícího a blíže představit jeho osobu.

Kdy jsi začal koketovat se šachovou hrou, kdo tě do ní zasvětil a čím tě zaujala?

Šachy jsem se naučil až hodně pozdě, skoro v patnácti. Pravidla mi vysvětlil táta a sem tam si se mnou i zahrál, ale víc mi dát nemohl. Později jsem hrál s kamarádem, který mi zprostředkoval alespoň elementární principy hry a základní koncovky. A když viděl, že mě šachy baví víc jak jeho samotného, daroval mi Alsterovu knížku Šachy, hra královská. Z té jsem se pak samostatně učil od píky všechno. Ostatně, šachy mi od začátku přišly velmi obtížné. A tak i mé zaujetí kolísalo a nebyl nikdo, kdo by mě ve vytrvalosti podpořil. Koncem střední školy jsem jim sice definitivně propadl a začal si více kupovat šachovou literaturu, ale na vesnici nebyl kroužek ani klub a tak jsem závodně nehrál.

Nakonec ses do toho ale přece jen pustil...

Se závodním šachem jsem začal, až když jsem se přiženil do Šternberka. Neznal jsem tam živou duši a tak jsem navazování kontaktů vzal přes místní šachový klub. Začátky byly hrozné, bylo mi už šestadvacet a neuměl jsem ani hrát s hodinami. A postupně zjišťoval, že jako samouk neznám v podstatě nic. Takže aspoň trochu intenzivní trénink a stabilní hru datuji až těsně před třicítkou. To je hodně tristní začátek. O to víc jsem ale šachu propadl a už si život bez něj nedovedu představit.

Ano, přiznávám, mrzí mě, že jsem nikdy neměl trenéra a lepší výchozí podmínky. Možná bych dnes přece jen byl jinde. I když - to obdobně jako já asi spousta lidí. A na druhou stranu musím objektivně uznat, že hodně jedinců také prošlo cestou samouka a posunuli se mnohem dál než já. Takže je to možná i o nedostatku talentu. Jsem zcela průměrný, spíše slabší klubový hráč. Ale nechci se rouhat, co mi šachová bohyně Caissa nedala ve hře samotné, bohatě mi vynahradila v šachu jinde.

Ano, chválil jsem tě za to už v úvodu...

A já za to děkuji, ačkoliv mě to mírně uvádí do rozpaků. Mohu snad ale v tomto případě i při vší skromnosti konstatovat, že mám v šachu přehled kulturní, literární, zpravodajský a jsem rád, že vlohy nutné k žurnalistice, mému bývalému povolání, mohu beze zbytku uplatnit i v šachové publicistice. Stojí to hodně dobrovolné a finančně nijak neoceněné práce. Ale chci věřit, že šachu to prospívá, a stále se najdou lidé, kteří tu práci ocení. Třeba jen pochvalou či vyjádřením úcty. A to není málo.

Jsi otec dvou malých dětí, syna a dcery, máš v plánu obeznámit je s děním na čtyřiašedesáti černobílých polích?

Copak o to, touha by tu samozřejmě byla. Ale jsem táta, který dětem nic nevnucuje. Děti díky mým rozsáhlým aktivitám šachy samozřejmě vnímají jako součást dění doma, ale nijak je to nevzrušuje. Starší dcera Eliška občas projeví zájem a tak pomaloučku a nenásilně zkouším vysvětlovat a motivovat. Je umělečtěji založená než syn, takže do budoucna nic nevylučuji. Má ovšem deset let a tak by byl nejvyšší čas, jenže i v jejím případě zájem kolísá. Nechci, aby měla pocit, že něco musí, jen aby táta měl radost. Musí nejdřív chtít sama. Syn Šimon je od malička vyhraněně fyzicky aktivní a věnuje se zatím velmi úspěšně atletice, především běhu, takže tam to na dřevěné pajduláky nevypadá vůbec.

při Olomouckém šachovém létě v roce 2007 [K.Volek]

Vystudoval jsi Filosofickou fakultu a obhájil doktorandskou práci. Tvoje profesní zaměření je cíleno do oblasti prevence před patologickými jevy u dětí a mládeže. Může šachová hra v této oblasti sehrát nějakou roli?

Zní to hezky, ale skutečnost je skromnější a tak ji upřesním, vedle filozofické mám vystudovanou i pedagogickou fakultu, ale doktorát mám pouze na úrovni rigorózní zkoušky (PhDr.), nikoliv doktorandského Ph.D. Jinak ano - moje profese odpovídá a dělám ji rád. Je stále potřebnější, bohužel, a je to způsobeno právě tím, že mnohé děti dnes nejsou cíleně vedené k volnočasovým aktivitám a hledání smyslu života a přiměřené realizace v rámci osobních zájmů a koníčků, které vyžadují zaujetí a píli. Nemusí to být jen šachy, ačkoliv i ty v pozitivním smyslu přispívají jako cokoliv jiného. Ať se děcka věnují čemukoliv, jen ať proboha něco dělají. Přičemž tolik moderní a mládeží oblíbené sezení u počítače je ta nejhorší alternativa. To praxe jasně ukazuje.

Má šachová hra vliv na rozvoj myšlení člověka?

Bezesporu! Rozvíjí myšlení, posiluje spoustu kvalitních dispozic jako je soustředění, odpovědnost za vlastní rozhodnutí, motivace, ukázněnost, schopnost přijmout úspěch i neúspěch a v případě soutěží družstev upevňuje obecně i vztah k týmu. Ale jak říkal exmistr světa Tal, šach je pro každého především tím, co v něm hledá.

Já osobně šachy - nad rámec již řečeného - vnímám jako kultivovanou disciplínu s potenciálem značné individuality pro každého hráče. Vidím je jako spojovací článek mezi lidmi, jako nedílnou součást obdivuhodné kultury. Fascinuje mě jejich bohatost, možnosti, všestrannost a především vysoce umělecká povaha. A je to právě jejich herní a umělecká stránka s možností vyjádření sebe sama, která zajišťuje, že se u nich sejdou a porozumí si matematik a filozof, žena i muž, mládí i stáří.

Při srovnání podmínek trénování mládeže před čtvrtstoletím a v současnosti je patrný odlišný přístup. Pozoruji malou ochotu mládeže věnovat část svého volného času sebevzdělávání četbou literatury, v oblasti šachu například pravidelnému řešení diagramů apod.

Ty hovoříš z vlastní zkušenosti a já ze svého pohledu to vnímám v širším kontextu. Proč by mládež měla něco obětovat? Když kolem sebe většinou vidí jen sobecké sebeprosazování každého zvlášť a touhu po snadných prožitcích bez úsilí v rámci konzumního způsobu života, nad kterým spoustě lidem dnes zůstává rozum stát a jen obtížně čelí tomuto vnějšímu tlaku.

Proč by děti měly šachy i jiné věci soustředěně studovat? Vždyť učitelé a vedoucí kroužků jsou dnes často na periferii uznání společnosti, která v mnohém ohledu na někdejší intelektuální a i obecně společensky přijímané hodnoty rezignovala a nahradila je pojetím, které je pro mnohé jedince střední a starší generace frustrující.

A proč děti více nevyužívají literaturu? Protože ve spoustě rodin - zejména mladých - knihovny jako přežité docela zmizely a nahradil je počítač s internetem, na kterém sice naleznou vše, ale už nechtějí vnímat, že oproti knihám často ve zjednodušené, nekvalitní či nepřiměřené podobě.

A nakonec - proč vůbec více dětí šachy nepřitahují? Jelikož existuje až příliš mnoho jiných lákadel, která jsou dostupnější a nemusí se u nich ani zdaleka tolik namáhat, jak u složité šachové hry. Je to aktuálně o převažujícím životním stylu. Domnívám se ale, že v tomto ohledu společnost nejde optimálním směrem.

Věkem stále náležíš spíše k mladší generaci šachistů, která neměla možnost zažít éru šachového boomu sedmdesátých respektive osmdesátých let. Z poznámek v tvých článcích i rozhovorech lze vyčíst okouzlení z doby, kdy počítače byly vzdálenou hudbou budoucnosti a výkonnostní rozvoj hráče byl založen výhradně na jeho schopnosti vzdělávat se prostřednictvím literatury a vlastních analýz.

Ano, v té době jsem byl malý kluk. Ale vše jsem dohnal právě načtením tun materiálů a troufám si říci, že o šachu té doby něco vím. Já ale neodsuzuji počítač a moderní podobu šachu, to muselo zákonitě přijít, jako se vývoj nedá zastavit v ničem. A konec konců, jestli úroveň hry šla obecně i u amatérů hodně nahoru, tak počítač a jeho dostupnost každému v tom sehrál jednu z klíčových rolí, o tom jsem přesvědčen, ačkoliv se současně bojím, že to bude jednou právě silikonový stroj, který šachy definitivně pohřbí.

A co se týče éry, kterou popisuješ. Nemohu si pomoci, tenkrát hráli šachy lidé, ne lidé ovlivnění stroji. Partie nejlepších velmistrů té doby nesou obrovský lidský potenciál a jasný rukopis hráče, který je vytvořil. Jsou plné kreativity, nápadů a originálních řešení. Není v nich suchá matematika, ale krása a tvořivost ducha. Například Karpov kdysi litoval, že se dožil úrovně šachového programu, který dnes zpochybňuje mnohé tahy i v jeho nejlepších partiích. Chápu ho. Ale tak jako nemá cenu bojovat v počítání s kalkulačkou, neztrácí hodnota těch partií, co vytvořili hráči, jež měli k dispozici jen knížky a své (často šachově geniální) mozky ani pomyslný halíř ze své hodnoty.

Jako mladík jsem měl možnost zúčastnit se tehdy oblíbených, a hojně navštěvovaných, simultánek, například se Salo Flohrem, jehož nedávné 105. výročí narození jsme si připomněli. Jak se Ti jeví současná úroveň propagace šachu?

Myslím, že je na dobré úrovni. Respektive, stále je co zlepšovat, ale internet, elektronická komunikace a rychlost přenosu informací v tomto směru značně pomáhají. Ano, změnila se forma. Kdysi populární simultánky, jako úžasná propagace, jsou dnes přece jen na ústupu. Jistě je to škoda, ale na druhé straně je kompenzují internetové servery, kde si může zahrát každý i s velmi dobrými hráči. Zejména pro mladší generaci je toto silný impulz. Informace o turnajích jsou bleskově dostupné, lidé mají zdroje. Vrcholné šachové události může každý sledovat naživo doslova ze svého obývacího pokoje. A co se týče dostupnosti těchto nástrojů, situace se značně zlepšila, protože i řada seniorů do nich postupně proniká. Pro šachy je to pozitivní masová záležitost.

Odvrácenou stranu téhož je pak stále menší ochota některých hráčů vídat se osobně po večerech v šachových klubech. Chybí zde rozumná vyváženost. I v tomto případě platí, že i sebelepší systém je dobrý sluha, ale špatný pán, pokud mu sloužíme přespříliš na úkor něčeho jiného.

Jaké další záliby a koníčky, kromě šachu, provozuješ?

Když odpočítám zaměstnání, potřebu věnovat se rodině, hlavně mým dvěma dětem, a šachy, kterým dávám taky hodně, moc prostoru už nezůstává. Vždycky jsem rád a hodně četl, kromě šachu hlavně literaturu faktu a historickou, především starověk. A v poslední době mi velice chybělo divadlo, kam se kvůli malým dětem už delší dobu nedostanu. Částečnou náhradu jsem našel v rozhlasových divadelních hrách a úplně jsem jim propadl. Až se stydím, že jsem donedávna neměl ani tušení, jaké skvosty tam lze najít, jak úžasnou úroveň mají literární, hereckou i poslechovou a jak dostupné jsou. To jsou maličkosti, které mi dělají radost a u nichž skvěle zrelaxuji.

Jaký je Tvůj největší úspěch na šachovnici?

Pokud to budu brát ze sportovního a výsledkového hlediska, pak bych mohl vyjmenovat pár vítězství v týmech okresních a oblastních přeborů, což je - s nadsázkou řečeno - takové malé regionální nic. Upřímně - při své výkonnostní úrovni nemohu na nějaké vavříny pomýšlet a stojím v tomto směru pevně nohama na zemi. Turnaj je pro mne úspěšný, pokud skončím líp, jak jsem nasazen. A radost mi dělají dílčí partie se silnými hráči, ve kterých čas od času zaznamenám úspěch. Porazit silnějšího je vždy příjemné, stejně tak třeba udržet remízu s hráčem o dvě třídy silnějším.

Mimo šachovnici se mi opakovaně stává, že mi někteří hráči osobně pochválí mé šachové články a rozhovory, přičemž cítím, že jejich obdiv je nepředstíraný. To mě vždy zahřeje u srdce. Snažím se pro šachy dělat maximum ve všech směrech a sem tam se stále najdou lidé, co to ocení.

Čeho si v šachu obecně ceníš nejvíc?

Jeho neobyčejnosti, netuctovosti, návykovosti, jež v porovnání s jinými návykovými látkami neničí, ale obohacuje, a noblesy, kterou v něm může uvidět každý, kdo ji bude chtít vidět.

Jaký je tvůj názor na domácí šachovou scénu?

S poslední změnou v čele Českého šachového svazu se přece jen začalo blýskat aspoň trochu na lepší časy. Stejně jako lidé pomalu chápou, že transformace je často nutná i ve svazech krajských. Nicméně zástupcům těchto svazů nezávidím. Odvádějí obtížnou, v pravdě sisyfovskou práci, která často není doceněna, protože kritizovat umí každý. Málokdo ale nad rámec této kritiky i osobně něčím přispěje. Stejná, ne-li horší situace je pak v tomto směru i v mnoha řadových klubech. Ačkoliv místy vznikají kluby nové, spousta dosavadních žije jaksi „z principu“ a potýká se s mnohými problémy, které jsou ponejvíc zaviněny lidskou lhostejností či minimální angažovaností členů. Ještě hůře se pak shánějí na šachové aktivity peníze. V tomto směru bych osobně šel cestou jisté vyváženosti mezi rozpočtem svazu a dotacemi a přiměřenou spoluúčastí hráčů, která nebude vnímána pouze negativně, ale jako nutnost osobní participace na koníčku, kterému se chci věnovat. A šachy stále patří k těm levnějším sportům.

ve Stavenicích v roce 2013 [K.Volek]

Často v Gambitu komentuješ mezinárodní události, jak vnímáš obecně celosvětovou šachovou scénu a kupříkladu konkrétně FIDE?

V mezinárodním pojetí je to dle mého názoru dost zlé. Předseda FIDE Iljumžinov je egocentrický a v chování neprůhledný člověk, kterému se nedá upřít alespoň fakt, že do šachu investoval spoustu „svých“ peněz. Pod jeho vedením ovšem FIDE přišla o téměř veškerou důvěryhodnost a změnila se v organizaci, kde její předseda je za finanční sponzoring volen hlasy z šachového hlediska zcela marginálních států. Tato organizace zavádí postupně jak pravidla, která jsou nesmyslná i pro šach na nejvyšší mezinárodní úrovni, tak regule, které neopodstatněně ztrpčují život i řadovým šachistům. Titul mistra světa byl předchozími dlouholetými experimenty formátů boje o šachového krále, kde FIDE neustále svévolně měnila pravidla, zdiskreditován a znehodnocen natolik, že nemá ani zlomek váhy, kterou měl ještě za časů Karpova a Kasparova. A já v tom nedokážu nevidět buďto úmysl, nebo naprosté diletantství.

Doufejme, že nový mistr světa Magnus Carlsen, který je nesmírně populární, dokáže alespoň kousek ztraceného lesku svému titulu vrátit. Aktuálně na to potenciál rozhodně má. A současně držme palce, aby v čele FIDE konečně stanul někdo po všech stránkách kompetentnější.

V závěru svých rozhovorů se občas ptáš zpovídaných osob na jejich šachové i životní krédo. Náš rozhovor nebude výjimkou.

Když se podívám na to, kolik nám toho boje a možnost vyjádření na čtyřiašedesáti polích dávají, pak se mi krédo nabízí skoro samo: „Šachy jsou darem pro lidi a jsou jim odměnou.“ Sami o sobě nevyžadují nic a ze své podstaty jsou schopné dát všechno. Jsou takové, jaké si je každý udělá, jak k nim přistoupí. Mohou být občasnou zábavou, pravidelným koníčkem i seberealizací na celý život a pro někoho i obživou. Z hlediska kulturní hodnoty, kterou bez diskuse představují, a z pohledu historického bohatství, které je v nich obsaženo, zasluhují úctu a vážnost.

Co se životního kréda týče, tak toho podstatného je samozřejmě víc, na to, aby se to dalo shrnout do jediné věty. Mám-li ale vybrat aspoň dva příklady, pak mi jako první přijde na mysl české přísloví, které se mi dnes a denně osvědčuje: „Líná huba, holé neštěstí.“ Věřím v sílu komunikace. Protože domluvit by se mělo dát vždycky a dobrá vůle by měla být samozřejmostí. Možná občas nejsou vzájemně mezi lidmi opláceny, možná sem tam té vstřícnosti někomu hrst chybí. Ale neměli bychom se přestat snažit. Když to zabalíme všichni, nezůstane nikdo.

A ta druhá věc je čistě moje osobní. Čím jsem starší, tím více si všímám, že toho, co pro život skutečně nutně potřebujeme, abychom byli šťastní a naplnění, je méně, než se ve všedním shonu dní domníváme. Paradoxně dokonce někdy platí, že čím méně toho člověk umanutě chce, tím více toho dostává. A jak říkal Exupery ústy Malého prince: „To skutečné podstatné, je očím neviditelné.“ A tak se snažím co nejčastěji připomínat si, že mám svobodnou vůli a nic nemusím, dělám nakonec vždycky jen to, co chci, ať vědomě či podvědomě. Všechno ostatní jsou jen výmluvy.

Děkuji za rozhovor. Do dalších let Ti přeji pevné zdraví, vstřícnou rodinu, optimismus, potřebný nadhled a přirozeně též dostatek inspirace do další publicistické činnosti nejen pro Gambit.

Rozhovor byl převzat z časopisu Gambit.