Kandidát mistra Jan Krejčí starší, dlouholetá opora litovelského šachu, loni v konci podzimu oslavil padesátku. Ano, letí to. Rozhovor se ke kulatinám přímo nabízel. Známe se, troufám si říct, velmi dobře, jsme přátelé. Otázky jsem měl připravené v celku rychle, ale následně jsem už déle přemýšlel, jaký úvod k našemu dialogu napsat. Zvláště, když odpovědi níže uvedené jsou obsažné a hovoří za vše. Nakonec jsem si řekl - žádné zbytečné řeči, vždyť často stačí jedna upřímná věta od srdce. Dnešní rozhovor je s fajn člověkem, kamarádem, šachistou...

Většinou u jiného člověka registrujeme nějaký jeho znak, který je pro něj charakteristický. Samozřejmě různí lidé vnímají různé věci, tak to chodí. Pro mě osobně je, Honzíku, tvým nejtypičtějším znakem smích. Umíš se zasmát od srdce, hlasitě, nakažlivě - někdy se říkává - hurónsky. Jsme holt oba „hlasitější“ povahy. Ale je to fajn, že ti to i po padesátce takhle jde, ne?

No, upřímně, nevím, zda zrovna hlasitý smích je mým typickým znakem, ale je pravda, že někdy se směji hlasitě tak, že se i sám leknu...

Tak jsme to na úvod trochu odlehčili a teď už i vážněji. Co tě třeba - myslím z šachového hlediska - v poslední době nejvíc potěšilo a naopak, co tě nejvíc zklamalo?

V poslední době mě těší výsledky litovelských družstev v soutěžích, vždyť "A" je v době rozhovoru v extralize na 3. místě, "B" v 1. lize na čtvrtém místě (cílem je záchrana) a "C" je na současném prvním místě v oblastním přeboru, což tě asi netěší - smích (pozn. Šternberk je na 2. místě). Rovněž se začínají otrkávat naši mládežníci v "D" družstvu v okresním přeboru. V šachu mě v poslední době nic nezklamalo anebo už jsem to zapomněl a nechce se mi to připomínat (pochopitelně, zklamán jsem, když prohraji a ještě více když prohraje syn Honza). Ale i to k šachu patří.

Šachy hraješ dlouhá léta, je něco, co tě na nich dodnes překvapuje?

Už snad ani ne, trochu mě mrzí, že se již jednotliví hráči oddílu neschází tak jako za mých mladých let, ale chápu, že je dnes jednodušší zapnout si PC a hrát partie online se soupeři z celého světa. Prostě mi schází ta atmosféra osobního kamarádského posezení nad šachovnicí, např. při přeboru oddílu.

Rekapitulace ke kulatinám tak nějak patří. Zkus se krátce ohlédnout za svou šachovou dráhou. Jak se jako šachista vyvíjel a které okamžiky považuješ za zlomové? Od dětství až do nynějška.

Zlomových okamžiků bylo několik. Šachy jsem se naučil asi v 10 letech od bratrance, kde jsem trávil prázdniny u babičky v Hrabové na Šumpersku. V 5. třídě jsem začal chodit do šachového kroužku pod vedením pana Skalského (pamatuji si, že mě to moc nebavilo, neboť s námi pouze rozebíral partii nějakého velmistra - pochopitelně jsem ji vůbec nerozuměl a následně s námi hrál simultánku, ve které jsem vždy prohrál), ale jinak mi dal docela dobré základy šachu. Bohužel brzo umřel a já jsem na pár let s šachy skončil. Náhodně jsem se k šachu vrátil, když nás na ZŠ v Litovli navštívil prof. Geschwinder a pozval nás na šachový turnaj v Litovli. Tohoto turnaje jsem se zúčastnil a skončil jsem na 3. místě (vyhrál Jirka Zapletal) a od té doby jsem již začal pravidelně šachy hrát za TJ Tatran Litovel v různých jeho družstev a soutěžích. Dalším zlomovým okamžikem bylo, když jsem začal hrát se svou dcerou Agátou a zjišťoval jsem, jak vůbec funguje mládežnický šach v ČR. Posledním zlomovým okamžikem bylo zahájení hraní šachu se synem Honzou.

P.S. Doufám, že mě ještě nějaké osobní zlomové šachové okamžiky čekají - např. s vnoučaty.

Kterých úspěchů, individuálních i týmových, si nejvíc vážíš?

Jsou to převážně vítězství v několika turnajích, ale i neprohra (bohužel rovněž i nevýhra) v extraligových utkáních (hrál jsem 2 partie a obě jsem remizoval). Z týmových soutěží mě určitě velmi těšilo naše druhé místo v tehdejším Přeboru ČR družstev dorostenců a ze současné doby výsledky našich družstev "B" i "C", kterých jsem součástí.

Řada šachistů tvrdí, že žijí z toho, co se v podstatě naučili v mládí. Platí to i u tebe? Nebo dnes přece jen hraješ jinak než dřív?

Určitě nežiji z toho, co jsem se naučil v mládí, protože já jsem byl typem hráče, který se zlepšoval spíše hraním partií, než nějakým studiem šachové literatury. To se částečně změnilo, když jsem začal trénovat Agátu a později Honzu. Sám jsem na sobě cítil, že se tím zlepšuji i já. Svoje slabiny vidím v zahájení, již několikrát jsem se chystal s tím něco udělat, ale zatím vítězí spíše moje lenost než snaha se něco naučit. No, snad se to někdy změní.

Jak bys charakterizoval svůj styl? A které pozice ti vyhovují a nad čím se vyloženě trápíš?

Jsem spíše takový opatrný typ, tzn. budeme si hrát a uvidíme. Vyhovují mi uzavřené pozice a dá se říci i trochu komplikované. To, co mně vyloženě nesedí, bych prozrazovat neměl, ale udělám výjimku a vzhledem k mému věku ti ji sdělím: nesedí mi agresivní hra soupeře, který jde za každou cenu po mém králi. To vyloženě nemám rád!

Tvůj syn Honza (pozn. autora: velmistr Jan Krejčí ml.) se kdysi v soukromém rozhovoru se mnou smál, že jsi šachový skrblík. Prý zásadně neobětuješ ani pěšce, ačkoliv můžeš mít kompenzaci: prostorovou, ve figurové hře, v uvolnění či otevření pozice atd. A navíc ses prý vždy děsil, když jsi tyto oběti viděl u něj. Jak je to s tím škudlením?

V tom má určitě pravdu, asi to souvisí s tím, že jsem šachy nikdy nestudoval a spíše se učil hraním, tzn. každá materiálová ztráta pro mě znamenala vysoké riziko. Stále si totiž myslím, že když něco obětuji, soupeř se ubrání a já v koncovce prohraji. Dnes již vím, že to tak jednoduché není, ale přesto radši nic moc neobětuji. Honza mě tím vždycky fascinuje, když říká, že o pěšce v partii nejde. Dokonce se mi zdálo, že v určitém jeho období se vyžíval tím, jak obětoval pěšce skoro v každé partii a viděl na mě, jak to prožívám (většinu partií sice vyhrál, ale někdy i tato ztráta rozhodla o jeho neúspěchu - to jsem byl ovšem "na koni já").

Jsi jeden z mála klubových kandidátů mistra, kterému i napříč zvolna přibývajícím letem nijak dramaticky neklesá ELO koeficient, naopak, řekl bych, že jsou tu v posledních letech záchvěvy, které signalizují, že bys ještě mohl i o malinko výš. Čím to je? Ptám se proto, že velmi dobře vím, že na nějaký intenzivní osobní trénink absolutně nemáš čas.

Je to asi založené na tom, že hraji relativně vysokou soutěž (1. liga) a zde není slabých soupeřů a tím možnost radikálního poklesu ELA. Rovněž soutěže družstev mi vyhovují, hraji maximálně 1x za týden a když prohraji, tak se za týden otřepu a hraji s novým elánem. Moc mi nesedí turnaje, neboť tam když prohraji a druhý den mám hrát, tak se mi moc nechce (turnaje ale hraji pouze, když jedu se synem). (pozn. editora: Oba se akorát účastní turnaje v Moskvě.)

Jakého nejsilnějšího hráče jsi kdy porazil? A máš nějakou památeční partii, na kterou vzpomínáš?

Jakého nejsilnějšího hráče jsem porazil, si skutečně nepamatuji, ale vím, že jsem jako dorostenec měl velkou radost, když jsem donutil IM Vesselovského k tomu, aby mi nabídl remis. Z mnoha partií, které jsem sehrál, si velmi rád vzpomenu na partii, ve které jsem zvítězil proti Rýmařovu, tehdy ještě v krajském přeboru a mně se podařil husarský kousek, kdy mi na šachovnici zůstali pouze 2 jezdci a soupeři pěšec, který ho postupně dohnal k matu.

Kdyby sis mohl zahrát s libovolným jedním hráčem ze světového a s jedním z domácího žebříčku, kdo by to byl a proč?

Ze světové špičky asi dle mého s nejsilnějším hráčem Robertem Fischerem a z naší špičky s Davidem Navarou, z prostého důvodu - zahrát si s naší jedničkou nejde každý den.

Jan Krejčí při partii se GM Jiřím Štočkem

Kromě aktivního hraní se značně angažuješ v extralize. Už v minulých letech jste se do ní opakovaně probojovali a vždy spadli. Nyní se to konečně zlomilo a Litovel je extraligovou stálicí. V těch dřívějších dobách jsem zaznamenal nemálo hlasů, které tvrdily, že v Litovli zdejší „bafuňáři“ prostě na vrcholový šach nemají, protože tomu dostatečně nerozumějí. Asi to nebude tak zlé... Ale stejně, proč se dříve nedařilo a nyní to konečně jde?

Zjednodušeně bych to nazval: jsme zkušenější. Ale není to tak jednoduché, opravdu jsme museli pochopit řadu věcí, abychom dospěli k závěru, jak "přežít v extralize", popř. jak bojovat o střed i čelo tabulky. Myslím si, že to, čím jsme si v Litovli prošli a za co jsme "zaplatili" vždy sestupem z extraligy, prožívají a budou prožívat i jiné oddíly. Podívejte se např. na takový Jičín v 1. lize západ, má skvělou sestavu, ale s ní nemůže do extraligy postoupit a i kdyby se mu to podařilo, okamžitě sestoupí. V Litovli v určité době hráli rovněž takoví "zlatokopové", v určité době odvedli svoji práci, ale do dnešního extraligového týmu Litovle by již nezapadli.

Na čem stavíte extraligový tým a celkově strategii? Tedy kromě toho, že žertem se v letošní sezoně v článcích po každém odehraném kole poodhaluje, koho vedoucí týmu Ing. Michael Knajbl nominoval na jisté vítězství, případně kdo nesmí prohrát. Chápu, koupili jste někde křišťálovou kouli, mrknete se a už to jede...

No, přiznám se, křišťálovou kouli nemáme, ale rozhodně máme více zkušeností z extraligy, které se každým utkáním zlepšují. Náš předseda Ing. Knajbl hodně srovnává šachy s kopanou (hrával ji závodně, dokonce i 2. ligu za Vítkovice) což mu (dle jeho vyjádření) ve strategii šachového utkání hodně pomáhá.

Jaké máte s extraligou ambice do budoucna? A abychom neopomenuli ani tebe, máš ty osobně ještě nějaké ambice či metu, kam jsi to rád dotáhnul?

Co se týče extraligy, chceme se v budoucnu pohybovat v klidných vodách středu tabulky. Když se podíváte na šachovou úroveň vyjádřenou FIDE ELO našich extraligových hráčů před 3 roky (kdy jsme tým vybudovali) a nyní, dovolím si tvrdit, že máme z extraligových družstev nejvyšší nárůst FIDE ELO těchto "týmových stálic". Já osobně již nějaké ambice a cíle v šachu nemám, snad zahrát si šampionát ČR seniorů.

Máš to štěstí, že se ti splnil sen mnohého táty, tedy alespoň částečně: syn Honzík je mezinárodním velmistrem, dcera Agáta hrála v mladším věku a ač docela nadějně, závodního šachu zanechala. Každopádně jablka nepadla daleko od stromu. Těší tě to?

Upřímně - pochopitelně mě to velmi těší. Když jsem se poprvé s Agátou zúčastnil Mistrovství ČR mládeže (dívky mají přímý postup), tajně jsem doufal, že bych se i s Honzou jednou mohl tohoto šampionátu mládeže zúčastnit (chlapci se musí kvalifikovat), že to bude od jeho 8 let každý rok mě ani ve snu nenapadlo a že skoro na každém mistrovství to bude minimálně medaile a dokonce se stane přeborníkem ČR každé věkové chlapecké kategorie (pozn. do 8, 10, 12, 14, 16, 18 i 20 let), bych v té době považoval za zázrak. Na to jsem opravdu hrdý.

Když už tu byla řeč o Agátě, tak snad jen úsměvnou vzpomínku, kterou jsi mi kdysi vyprávěl. Stalo se, že jste měli na nějakém utkání pralesní ligy (jak se občas říká okresnímu přeboru) málo hráčů a po velmi dlouhé odmlce nastoupila - ač prý očividně nerada a bez zájmu - tvá dcera. Nevím už, zda vyhrála či remizovala, ale jisté je, že soupeř, který nevěděl, že už nehraje, halasně dívenku vychvaloval, jak se v poslední době zlepšila. Nesvědčí to přece jen ždibec o jejím talentu? A není škoda, že toho nechala? Ačkoliv samozřejmě každý má právo na vlastní cestu...

Toto se skutečně stalo a tím soupeřem nebyl nikdo jiný než tvůj spoluhráč ze Šternberka (taktně nebudu jmenovat). Co se týče Agáty a jejího hraní šachu, myslím si, že dosáhla maxima, které mohla dosáhnout (největšího úspěchu dosáhla, když se stala mistrem ČR v rapid šachu dívek do 10 let) a asi sama ani neví, ale podílela se velkou měrou na Honzových úspěších. Asi se zeptáš proč, odpověď je prostá: na Agátě jsem se učil, jak mám šachy trénovat, hodně jsem její utkání prožíval a získával tím zkušenosti, včetně negativních zkušeností (možná jsem ji tím šachy i trochu znechutil). Na Honzu jsem již zvolil trochu jiný přístup.

Honzík to naopak v šachu dotáhl nejvýš, jak mohl (minimálně z hlediska šachového titulu). Jaké to je být tátou a v mladším věku i trenérem současně? Honza se mi kdysi trochu kysele vůbec netajil tím, že ho trénink často nebavil a důsledně byl dodržován pouze za přispění neoblomné důslednosti jeho otce.

To je pravda, určitou dobu po příjezdu z práce jsme denně trénovali cca 1 hodinu. Musím přiznat, že i mně se moc nechtělo, ale přemohl jsem se a snažil denní dávku šachu dodržet (přitom jsem se i já zlepšoval). Motivací k dennímu trénování začaly být i dílčí výsledky a pochopil jsem, že stačí i opravdu málo a výkonnost jde nahoru. Tak například si pamatuji, když jsme vyjeli poprvé na turnaj do Olomouce, skončil Honza někde uprostřed. Po týdnu tréninku (probrali jsme Plisku) na stejném turnaji skončil na 2. místě.

Když pak povyrostl a začal útočit na normy IM a posléze GM, vídal jsem tě často dlouhé hodiny sedět poblíž jeho šachovnice a sledovat partie, mnohdy ty rozhodující. A dobře si pamatuji ty nervy a drobná zklamání, když norma zrovna o kousek utekla. Lehce se to ovšem, pane páter, říká (a třeba následně i vzpomíná), ale těžko trpí, co?

Jeho partie jsem určitě prožíval víc než svoje, pochopitelně, norma mu někdy utekla těsně, ale věřil jsem, že přijdou, byla to otázka času. Když hrál poprvé o IM, zdálo se mi to nesplnitelné, po zisku 1. normy IM chvíli trvalo, než přišla druhá, ale třetí norma přišla brzy. Průběh zisku norem GM byl obdobný, jen posunutý o 2 roky později.

Honzík potřeboval trenéry, nejdříve IM Berezjuka, následně trénoval s reprezentačním kapitánem IM Konopkou. To určitě není levná záležitost. Je samozřejmě indiskrétní - a ani to poplatně dnešní době nechci - prozrazovat konkrétní cifry, ale rámcově se to jistě vyjádřit dá. Kolik - kromě moře práce a trpělivosti - stojí takový mladý velmistr a jeho dnes a denní aktivní šachová hra na odpovídající a stále rostoucí úrovni? To je pro představu čtenářů, jak „levný a nenáročný“ jsou šachy sport.

Je pravdou, že jsme měli štěstí, že Honza vyrůstal v Litovli, kde šachový oddíl veškerou jeho účast (myslím tím mistrovské turnaje a zápasy, trenéry - částečně i ŠSČR) financoval. Jiné turnaje (nemistrovské) jsem již musel hradit z vlastních zdrojů, ale rovněž jsme využívali finanční zdroje jeho hlavních sponzorů - převážně Olomoucký kraj a Město Litovel. Proto se mohl účastnit skoro každoročně Mistrovství světa nebo Evropy mládeže. Kdybych měl všechno financovat sám, určitě by se tolika akcí nezúčastnil, za to patří všem uvedeným naše velké poděkování. Ale jestli tomu dobře chápu, chtěl by jsi vědět, kolik zhruba financí může stát celková roční příprava budoucího velmistra. Myslím si, že s účastí na světovém či evropském šampionátu mládeže to může být velmi zhruba okolo 100 000 Kč ročně.

Tak, Abrahámoviny máš za sebou a vykročil jsi vstříc další padesátce. Jaké máš osobní šachové přání? Přičemž pevně doufám, že šachový důchod je pro tebe i nadále výraz zcela imaginární...

Osobní šachové přání - zajímavá otázka. Osobně již nějaké velké šachové cíle nemám. Chci hrát pěkné šachy, tak aby mě bavily, chci si zahrát nějaké turnaje v zahraničí s Honzou a navštívit nové prostředí (např. v únoru letím s Honzou do Ruska - do Moskvy, kde byl pozván na velmi kvalitně obsazený uzavřený turnaj juniorů z celého světa a já si tam zahraji OPEN). Do šachového důchodu se zatím opravdu nechystám, šachy mě stále baví a doufám, že bavit budou.

Děkuji za rozhovor a jménem Gambitu přeji dobré!

Rozhovor byl převzat z časopisu Gambit.