Rozhovory Ladi Spurného jsou vždycky velice zajímavé i zábavné, a proto si myslím, že nelze začít nový rok ničím vhodnějším.

Zpovídaným je tentokrát mezinárodní mistr Josef Juřek.

Rozhovor vznikl v první polovině loňského roku a byl publikován v časopise Gambit. [PŠ]

Už titulek by mohl napovědět, co v některé z odpovědí zazní. Avšak není tomu tak. Je odvozen od mého sice subjektivního ale nadšeného pocitu, který jsem z tohoto materiálu získal. Už dlouho jsem nečetl tak komplexní, kvalitní a při tom lidskou i skromností prodchnutou šachovou výpověď. Za to, stejně jako za hromadu času, který musel nad přípravou odpovědí strávit, patří mezinárodnímu mistru Ing. Josefu Juřkovi velký dík a úcta.

Jste dalším mezinárodním mistrem přece jen už trochu „starší“ generace, který poskytl rozhovor Gambitu. Jeden z vašich předchůdců, IM Ladislav Salai, se kdysi usmíval, že se cítí v šachovém důchodu a netajil se tím, že nadále se hodlá realizovat hlavně ve skladebním šachu, zatímco druhý, IM Róbert Tibenský, nechtěl o odpočinku ani slyšet a slova o šachovém důchodu jej vyděsila. Jak jste na tom vy? Necítíte se po té spoustě let ve vrcholovém šachu již trochu archivně?

Dobrý den, zdravím všechny čtenáře Gambitu. Je pravda, že když se občas podívám na ročníky narození mých soupeřů, překvapuje mne, jací to jsou „zajíci“. Na druhé straně věk nijak dramaticky neprožívám, to spíše okolí mi ho občas připomene.

Úvodní otázka byla položena samozřejmě s lehkou nadsázkou. I když musím přiznat, že pro mě osobně jedním z rysů šachového pamětníka je třeba i skutečnost, že je uveden v Malé encyklopedii šachu z roku 1989, kde lze dohledat už jako mezinárodního mistra s výčtem tehdejších úspěchů i vás. Čas prostě letí, že?

Je to tak, i když asi jako většině pamětníků i se mně zdá, jako by se spousta věcí udála teprve včera.

Jak se hrají a jak chutnají šachy s blížící se šedesátkou?

Nemám pocit, že by moje hra byla nějak výrazně jiná než třeba před 10 - 15 lety, ostatně ani mé ELO se příliš nemění, když už přijmeme toto číslo jako nejobjektivnější ukazatel šachové úrovně. Možná častěji něco přehlídnu, ale zase větší zkušenosti mi umožňují vyřešit situace šikovněji, bez počítání mnoha zbytečných bočních variant.

Jste víc taktik a nebo stratég? Jak by jste charakterizoval svůj styl hry?

Určitě stratég, taktika je v mých partiích jednoznačně ve službách strategie. Z mého pohledu je právě konflikt strategických idejí obou soupeřů na šachu to nejzajímavější, tam se pozná hloubka myšlení. Život mne naučil, že ani ryze taktický přístup k šachu nelze podceňovat, osobně se ale dívám na takové pojetí trochu s despektem.

Dle astrologie jste narozen ve znamení Lva, kde dominuje silná povaha, odvaha, rozhodnost a do popředí vystupují vlastnosti jako sebevědomí, přesný instinkt a postřeh. Dále je z tohoto úhlu pohledu vaším živlem oheň a vládne vám žhavé Slunce. To by z vás z šachového hlediska dělalo skoro zabijáka. Jistě, je to nadsázka, ale přece jen…jak se kryje tento výčet s vaším skutečným šachovým pojetím?

Vím, že lvi mají v astrologii tuto charakteristiku. Zabiják je určitě hodně silné slovo, i když v době abych tak řekl „šachového zrání“ jsem skutečně hrával dost nekompromisně. To se projevovalo např. i v tom, že o řadě svých šachových úspěchů jsem rozhodl výhrou v posledním kole. Starší lvi už ale bývají někdy trochu línější, obzvláště, pokud jsou nažraní (se smíchem).

Zažíváte na turnajích z hlediska svého jména a předchozí kariéry respekt a nebo mladí hráči jsou jak vlci, co jdou po kořisti pragmaticky a bez přehnané úcty k autoritě?

V šachu, na rozdíl od vědeckého světa, kde jsem se také chvíli pohyboval, předchozí zásluhy nic neznamenají. Většina soupeřů mrkne na ELO, a podle toho k partii přistupuje. Mladí ale často hrají lépe než na svůj rating, a jsou si toho vědomi, takže nějaký respekt zásadně neočekávám.

Jak, kdy a kde jste se šachem začínal?

V klubu jsem začínal na dnešní poměry velice pozdě, až v patnácti letech. Šachy jsem se sice naučil doma, kde pravidla znali všichni, už asi v 5 - 6 letech, ale na dlouhou dobu byly tradiční vánoční rodinné turnaje mými jedinými. V dětství jsem zkoušel všechny možné sporty, což mi přineslo do života dobrou fyzickou průpravu.

Kdy se pak dostavily první úspěchy? A měl jste nějakého trenéra, na kterého rád vzpomínáte? Mimochodem - dají se šachy i do mistrovské úrovně vstřebat čistě i jen v rámci akce „samouk“?

Na prvním náborovém turnaji, na který jsem se přihlásil hlavně ze zvědavosti, jsem částečně uspěl, a dostal jsem nabídku vstoupit do klubu Dynamo ZČE Plzeň, kde se o mládež staral pan František Adámek. Více než trenér to byl nadšený organizátor, pod jehož vedením se zformovala velice „homogenní“ šachová skupina mladých šachistů, kteří to dotáhli z okresního přeboru až do celostátní ligy za pouhých 5 let! Z individuálních výsledků bylo pozoruhodné moje vítězství v krajském přeboru mužů tehdy Západočeského kraje v roce 1973, které mi otevřelo dveře do republikových soutěží mezi dospělými. To mi bylo 19 let. Co se týče tréninku, uhodil jste hřebíček na hlavičku, byl jsem v podstatě ryzí šachový samouk, ale vrhal jsem se hladově v podstatě na jakoukoliv šachovou literaturu, která mi přišla pod ruku.

Dvě otázky již trochu omleté ale téměř povinné: máte šachový vzor a domníváte se, že šachy jsou víc o dřině a nebo o talentu, a pokud obojí, tak v jakém poměru?

V první fázi šachového vývoje jsem „zhltnul“ dvojdílný „Aljechinův šachový odkaz“ od Alexandra Kotova. Pak mne určitě hodně ovlivnil Botvinnik, jehož pětidílná monografie mne zaměstnala na trochu delší dobu. Z našich jsem obdivoval Vlastimila Horta, no a pak už přišla velká inspirace v podobě tažení Bobbyho Fischera. Vysloveně jeden šachový vzor jsem neměl, ale líbily se mi i partie Smyslova a Karpova, zatímco Kasparov byl pro mne méně pochopitelný. Pokud jde o druhou část otázky, pro mne šachy vysloveně „dřinou“ nikdy nebyly, prostě jsem neměl takový přístup. Bavilo mne objevovat různé souvislosti a porozumět jim, varianty jsem nebifloval. K úspěchu v šachu jsou jistě zapotřebí talent i pracovitost, ale také podpora okolí, a jistě i velký kus štěstí.

Stal jste se mezinárodním mistrem v době z hlediska dnešní mládeže pravěké, předpočítačové. Jak obtížné bylo tenkrát získat normu IM, zkuste to srovnat s aktuální dobou.

Tehdy bylo hlavně velice obtížné se dostat do turnaje, kde by se o tuto normu dalo hrát. Takových turnajů bylo po republice každý rok jen pár, a když už ho někdo pořádal, tak pro své hráče, aby jim dal šanci. Plzeň bohužel mezi taková místa nepatřila. V té době bylo mezinárodních mistrů méně než dnes velmistrů. Problém byl dokonce získat i mezinárodní ELO! To se tehdy počítalo až od 2200. Já získal první ELO, tuším, 2310 na turnaji v Šumperku 1981, a to už jsem byl 6 let členem různých reprezentačních výběrů. Do ELO se nezapočítávaly ani přebory Čech, polofinále, nic, protože poplatky za turnaje se musely FIDE platit ve valutách, a ty nebyly. Když už jsem se později dostal do IM-turnajů v zahraničí, prakticky na každém turnaji jsem normu splnil, měl jsem natrénováno.

Pamatujete dobře šachy 70. a 80. let minulého století. Jak na tu dobu vzpomínáte? Potkal jste se třeba s některými dnes již legendárními hráči, třeba sovětskými? Zahrál jste si s někým takovým?

V té době, na kterou se ptáte, byla šachová scéna především mnohem přehlednější než dnes. Byly jasně dané tříleté cykly mistrovství světa, kde na národní šampionáty navazovaly pásmové, pak mezipásmové turnaje, dále vyřazovací zápasy turnaje kandidátů, až k vyzývacímu zápasu o titul mistra světa. Bylo mnohem méně turnajů za účasti předních světových hráčů, partie z nich pak ale byly velice pečlivě rozebírány, i když často až se značným časovým odstupem, technické možnosti byly ve srovnání s dneškem chabé.

Z památných partií s legendami bych jmenoval jednoznačně na prvním místě souboj s Viktorem Korčným z turnaje v Badenu 1997. Obětoval jsem figuru, pak ještě přidal kvalitu, a postupně posbíral soupeři všechny pěšce. Nakonec jsme hráli materiál K+D+4p : K+D+V, pak už bez dam, mí pěšci běželi do dámy, ale soupeř to přesně stihl zremizovat. Po partii se moc bavit nechtěl, ale před dalším kolem už na mne čekal a zeptal se, jestli vím, že jsem mohl partii vyhrát. To jsem nevěděl, tak mi ukázal variantu, kterou jsem sice počítal, ale hned zavrhl pro nekrytelný mat. Jenže já bych ho dal o tah dřív! Partii si zájemci mohou vyhledat v kterékoliv databázi.

Pak ještě vzpomínám na čtyřjezdcovou napínavou koncovku s Tukmakovem v posledním kole turnaje v Bernu 1996. Remíza nás stála oba hodně peněz, ale mrzutější z toho byl asi soupeř. Hrál jsem i dvakrát s Lájosem Portischem, naposledy před pár roky v posledním kole na jubilejním turnaji v Curychu. Stačila mu remíza na seniorskou cenu, a já ji s úctou přijal. Pak se vyptával na naše hráče, se kterými se za šachovnicí potkával.

Co konkurence v šachu, byla tvrdší tenkrát, kdy byl šach mnohem masovější ale bez počítačů a nebo dnes, kdy členská základna neustále slábne, ale i ryzí amatéři díky strojům a jejich analýzám šli o třídu nahoru?

Já si nemyslím, že by členská základna slábla. Možná u nás to tak vypadá, ale celosvětově jistě ne, a to nejen díky asijským zemím. Jako trenér jsem se zúčastnil mnoha evropských i světových mistrovství mládeže, takže jsem se o tom mohl přesvědčit. Celkově se úroveň zvyšuje hlavně díky dostupnosti informací. Dříve bylo často složité se k informacím dostat, teď je jich naopak nadbytek a umění je vyselektovat to podstatné.

Když už vzpomínáme, hrával jste úspěšně v různých přeborech, polofinále republiky, vyhrál jste i turnaje. Jak na tyto úspěchy vzpomínáte s odstupem?

Samozřejmě, trošce nostalgie se při vzpomínkách neubráním. Hrál jsem třikrát finále mistrovství republiky. Poprvé v roce 1984 v Šumperku, to byl úžasný zážitek. V turnaji hrála celá naše tehdejší špička včetně Horta, Ftáčnika, Smejkala, Jansy... Výsledek 6 ? ze 17 nebyl dírou do světa, ale ani propadákem. Sehrál jsem řadu zajímavých partií, z nichž některé znamenaly i zlepšení stávající teorie, a objevily se v teoretických přehledech i publikacích.

Při dalším finále v roce 1988 v Třinci už jsem měl více zkušeností a po 5. kole byl s +2 ve vedoucí skupině. Pak ale jeden hráč vystoupil z turnaje, já přišel o bod, prohrál ještě nějakou partii, a naděje na úspěšné umístění byly pryč. Postup do finále 1998 v Bohdanči byl pro mne velmi nečekaný, protože už jsem se v té době cítil více trenérem než hráčem. Tomu odpovídal i skromnější výsledek, ale cením si např. výhry černými s Jirkou Štočkem.

Polofinále republiky a Přebory Čech jsem hrál mnohokrát. Přesnou statistiku si nevedu, dohledání by dalo velkou práci a čtenáře by to spíše nudilo. Než se mi podařilo Přebor Čech v roce 1987 vyhrát, skončil jsem několikrát na 3. místě. Z ostatních turnajů si vybavuji např. trojnásobné vítězství v turnaji O pohár města Klatov, vítězství v Šumperku... V zahraničí Gyöngyös, Bern, Bad Ragaz... Jak říkám, statistiku si nevedu, ale partie ani turnajové tabulky nevyhazuji, a jednou se ke všemu plánuji vrátit, pak bych mohl tuto otázku zodpovědět lépe.

IM Juřek při simultánce

Byl jste v roce 1976 vysokoškolským přeborníkem tehdejší federace ČSSR. Patří tento úspěch k vašim nejvýznamnějším? A jak šly skloubit šachy na této úrovni s náročným studiem?

Vítězství v Akademickém mistrovství 1976 v Ostravě jsem bral jako logickou odměnu za tréninkovou píli. Byl jsem v té době stabilním členem reprezentačního týmu do 25 let a měl dobré turnajové výsledky, včetně např. dalších akademických přeborů. Skloubení šachů a studia mi větší problémy nedělalo. Jako reprezentant jsem měl na doporučení Šachového svazu na VŠ od 1. ročníku individuální studijní plán a vše se mi dařilo celkem dobře zvládat, dokonce jsem si při promoci šel pro červený diplom (s úsměvem).

Někomu to dnes již může přijít úsměvné a dýchající dobou dávno minulou, ale byl jste v roce 1979 i přeborníkem Československé armády. Jak takový přebor vypadal, hrál se v rámci absolvování tehdy povinné vojenské služby? A jaká na něm byla konkurence?

Na vojenskou službu mám trochu rozporuplné vzpomínky. Na jedné straně příjemné, v Brezně na úpatí Nízkých Tater jsme společně s několika kolegy využívali každou volnou chvíli ke sportování. Možností byla spousta a vedení vojenského útvaru nám v těchto aktivitách nebránilo. Na druhé straně znamenala ovšem vojna prakticky stop mé nadějně nastartované šachové kariéry. To možná zasluhuje podrobnějšího vysvětlení: V té době byla praxe, že dva nejúspěšnější hráči každého ročníku narukovali k výkonu vojenské služby do Prahy. Stali se členy šachového klubu Ústředního domu armády (ÚDA), kde se kromě nějakého základního výcviku a povinností mohli věnovat šachovému tréninku, a hlavně měli možnost účastnit se i v době vojny šachových turnajů. Dle výsledků předchozích let měla být v našem ročníku dvě místa jasná, Honza Ambrož a já. Jenže k mé smůle nastupoval v tom roce na vojnu také syn nějakého generála s 2. výkonnostní třídou. A tak se má přihláška prostě ztratila a já musel na Slovensko. Brzy po návratu z vojny jsem se pak oženil, narodily se děti, intenzívně jsem se věnoval zaměstnání. I když jsem se pak po několika letech k šachu vrátil, kontinuita už byla pryč a začal jsem se věnovat hlavně trenérské práci.

Pokud jde o Armádní přebor, tak to byl jediný silnější turnaj, který jsem si během ročního pobytu na vojně zahrál. Ale stál za to! Osmnáct účastníků každý s každým, jedna partie denně, včetně 3 volných dnů 3 týdny v Praze. Měl jsem chuť do hry i velkou motivaci a začal jsem 9 z 9, když jsem porazil i hlavního konkurenta Ambrože. I když jsem pak nějakou partii i prohrál, celkově jsem vyhrál s náskokem. Turnaj měl pro mne ještě docela zajímavou dohru: kdo se stal armádním přeborníkem v jakémkoliv sportu, měl nárok automaticky na tzv. „opušťák“, volno k opuštění posádky na 2 - 3 dny. Po skončení přeboru mi ho tedy předseda ÚDA podplukovník Zajíc hned napsal a já zavolal na Slovensko, že jedu ještě do Plzně. Jenže došlo k nějakému nedorozumění, zkrátka po návratu k útvaru už na mne čekali, a měl jsem jít rovnou do basy. Pak jim ale asi přišlo hloupé zavřít armádního přeborníka a nějak se to ututlalo, i když odměny ve formě fotografie před rozvinutou zástavou útvaru už jsem se nedočkal (se smíchem).

Čím jste v profesním životě? A jakým zájmům se věnujete kromě šachu?

Vystudoval jsem kybernetiku na Elektrotechnické fakultě VŠSE v Plzni (dnešní Západočeská univerzita). Po skončení školy jsem nastoupil do Ústředního výzkumného ústavu Škoda v Plzni. Mým úkolem původně mělo být převedení laboratoře pro měření teplofyzikálních vlastností materiálů na automatizovaný provoz. Protože však stále nebyly prostředky na nákup k tomu potřebných přístrojů, začal jsem se zajímat i o jiné oblasti a dodělal si postgraduál Fyzika pevných látek na Matematicko-fyzikální fakultě v Praze. Tehdy jsem měl velký elán a chuť něco v zaměstnání dokázat, jenže moje přihláška k aspirantuře (k získání titulu CSc., obdoba dnešního Ph.D.) byla zamítnuta, protože jsem nebyl v té správné politické straně. Když mi nebylo další studium umožněno ani o rok později, rozhodl jsem se vrátit více zpátky k šachu. Mé děti se dostávaly do věku, kdy mohly začít zkoušet nějaké sporty, a šachy samozřejmě také byly na pořadu dne. Dodělal jsem si trenérskou dvojku a postupně se začal věnovat trénování.

Co se týče dalších mých zájmů, byl to vždy především sport. V mládí jsem hrál několik let závodně stolní tenis, kolem třicítky jsem se k němu vrátil, v současnosti stále hraju 1. ligu neregistrovaných v Plzni. V létě příležitostně i velký tenis, řadu let jsem hrál i sálovou kopanou. Už na VŠ jsem jako kompenzaci ke studiu a šachu začal pravidelně běhat, a to mi vydrželo přes 35 let. Když před pár lety začala kolena a další klouby trochu protestovat, nahradil jsem běhání dlouhými procházkami, s přítelkyní a se psem si je docela užíváme. Jinak od všeho něco, občas nějaká kultura, v poslední době třeba s velkým zájmem sleduji plzeňskou fotbalovou Viktorku.

přednášky IM Juřka přitahují vždy mnoho pozornosti

Hodně se angažujete jako šachový trenér, můžete vysvětlit blíže svoji činnost v tomto směru, případně úspěchy, kterých jste docílil se svými svěřenci?

Trénovat jsem začal nejprve své děti, později skupinku, která se kolem nich vytvořila. Mé děti se postupně vlivem okolností začaly věnovat jiným věcem, ale rodiče ostatních měli zájem, abych se jejich dětem věnoval dál. Některé z nich to pak dotáhly k republikovým titulům a k reprezentaci na ME a MS mládeže. Po „sametové revoluci“ 1989 jsem si založil soukromou šachovou školu. Bylo to v době, kdy už mne výzkumná a vědecká činnost přestala naplňovat, na výzkum nebyly prostředky. Učinil jsem radikální rozhodnutí, odešel ze Škodovky a koníček povýšil na prostředek obživy. Zpočátku jsem ještě externě spolupracoval s bývalými kolegy, to ale postupně ustávalo, jak přibývalo zájemců o šachové tréninky. Trénoval jsem a dosud trénuji skupiny i jednotlivce. Pokud za úspěch budeme považovat zisk titulu mistra či mistryně ČR, tak těch bylo za tu dobu jistě několik desítek. V paměti mi utkvěl rok 2003, kdy mí svěřenci vyhráli H16, H18, H20, a Katka Čedíková kategorii žen. Celkem jsem napočítal 15 hráček a hráčů, kteří prošli mojí školou, a reprezentovali naši republiku na různých úrovních. Pokud se probojovali na MS nebo ME mládeže, často jsem byl svazem delegován jako trenér na tyto akce. Celkem jsem se dosud zúčastnil 8x mistrovství světa a 5x mistrovství Evropy. Bylo i pár dobrých umístění na těchto akcích, z poslední doby 4. místo Kristýny Havlíkové na Mistrovství světa D18 v Řecku 2010. Do reprezentace dospělých se ode mne dostaly 4 hráčky.

Co vy, jako jeden z někdejších koryfejů šachové hry, říkáte její aktuální podobě? Je ještě přitažlivá? Nezabíjí ji počítače, když krása - byť provázená nedokonalostí - lidského ducha je nahrazována tvrdou výpočtovou matematikou a algoritmem?

Částečně to samozřejmě problém je. Hodně partií se vlastně ani nehraje, ale jen se reprodukuje, co předtím vyanalyzoval počítač. Prvním úkolem hráče s tvůrčím přístupem se tak stává nějakým způsobem vybočit z teoretické přípravy, což se samozřejmě ne vždycky podaří, nebo je to spojeno s velkými riziky a ústupky. Pak je zde ještě jeden trochu zvláštní fenomén. V minulosti si vždy vynikající a výborní šachisté užívali obdivu a úcty svých méně nadaných, nebo prostě méně úspěšných kolegů. Samozřejmě, chyby nebo „díry“ v kombinacích se daly analyticky dokázat, ale i to vyžadovalo být alespoň na trochu slušné šachové úrovni. Dnes si každý i hodně slabý hráč pustí „šachový motor“, a pak může „zasvěceně“ kritizovat hráče o mnoho úrovní výše.

Někteří i významní šachisté dnes od této hry utíkají k pokeru, jak vnímáte tento trend? Je to jen o financích? Ptám se možná naivně, ale přijde mi to tak, protože schopnost vyjádřit se a tvůrčím způsobem se realizovat v šachu v celé jeho šířce a hloubce je přece bezkonkurenční. Nebo ne?

Já jsem vždy šachisty rozděloval zjednodušeně řečeno na ty, kteří hrají a mají rádi šachovou hru se všemi jejími aspekty, včetně estetických, vědeckých, historických, atd., a na ty, kteří jsou především hráči, a až tak jim zase nezáleží na tom, jakou hru hrají. Myslím, že poker může zaujmout lidi zejména z této druhé skupiny. Osobně vím o pokeru velmi málo na to, abych se mohl nějak zasvěceněji vyjádřit. Mne nijak neláká.

Jak dlouho budete ještě na vrcholné úrovni hrát, máte nějakou „konečnou lajnu“?

Předně se nedomnívám, že úroveň, na které hraji, by byla vrcholná, pod tímto pojmem si představuji něco jiného. Šachy mne pořád baví, mám radost z každé vydařené a zajímavé partie, a nemusí to být vždy jen výhra. Z toho důvodu nevidím důvod, proč bych měl uvažovat o nějaké „konečné lajně“. Momentálně se začínám zabývat myšlenkami, že bych si asi rád zahrál v seniorském mistrovství světa či Evropy, až toho věku dosáhnu. Mám představu, že tam by to právě nemuselo být tolik o počítačových variantách, ale spíše o tom, co kdo opravdu vymyslí. A také by se tam člověk mohl za šachovnicí zase potkat s nějakými legendami (s úsměvem).

Co byste dnes mohl říct úplnému začátečníkovi, kteří se vás otáže, zda má smysl investovat do šachu čas a píli, zda má ještě smysl pěstovat jej jako koníčka?

Jako koníčka rozhodně ano, šachy mohou dětem i dospívající mládeži přinést mnoho pozitivního. Jako trenér ale vždy doporučuji kompenzaci ve formě nějakého fyzického sportu, aby se osobnost rozvíjela pokud možno všestranně. Pokud později dojde na rozhodování, jak intenzívně se šachu dále věnovat, je to hodně individuální, záleží na tom, nakolik šachy toho dotyčného zaujaly. Ovšem tomu, kdo má jako hlavní životní program vydělat hodně peněz a žít si na vysoké noze, tomu bych je nedoporučil. Možná ten poker bude v tom případě lepší...