Přestože se mi na pardubickém Czech OPENU spíše nedaří než daří, ani letos jsem neodolal a v Pardubicích strávil jako každý rok druhou polovinu července. Měl jsem pocit, že právě letos by se mi v tamějším šachovém stánku mohlo dařit. A skutečně to nebylo až tak daleko od pravdy...

Letos jsem si ještě před hlavním A-turnajem zahrál tradiční MČR družstev, a to za svůj domácí oddíl A64 Grygov. V sestavě IM David Kaňovský, FM Karel Malinovský, Jan Havlík, IM Richard Biolek jr. a Michal Hrabal (který byl zároveň kapitánem družstva) jsme si chtěli hlavně dobře zahrát, ale samozřejmě jsme zároveň chtěli bojovat o kovy nejcennější. Nakonec z toho bylo konečné 8. místo (5. místo v rámci MČR), což není špatné, ale určitě jsme pomýšleli na lepší umístění. Nejlepší výsledek udělal jediný host v družstvu Honza Havlík.

Já jsem si dal v prvním kole pauzu, další čtyři kola jsem vyhrál a měl jsem tudíž našlápnuto k pěknému individuálnímu výsledku. Bohužel poslední den jsem totálně vybouchl: 0/2 znamenalo nejen to, že jsem pokazil výsledek sobě i družstvu (za což se mu tímto také dodatečně omlouvám), ale také to, že jsem místo +10 bodů do ELA odepsal asi 2 bodíky...

V hlavním turnaji jsem rovněž začal poměrně dobře: ze šesti kol jsem vybojoval 4 body včetně tří remíz se silnějšími soupeři. Navíc partie s Jirkou Štočkem byla myslím si divácky velmi atraktivní. Bohužel i tentokrát jsem totálně nezvládl poslední třetinu. V sedmém kole jsem bílými dostal slabšího soupeře. Místo toho, abych se pořádně připravil a zahrál to, co hraji nejčastěji, to znamená 1.e4, jsem se v přípravě z nějakého prazvláštního důvodu rozhodl pro 1.b3. Zřejmě „aby se tvořilo“. Vybral jsem si navíc poněkud pochybnou variantu a asi po deseti tazích jsem neodolal zajímavé, avšak zřejmě úplně zbytečné oběti figury. Navíc jsem hned v dalším tahu asi po dvou minutách zahrál něco jiného, než jsem původně plánoval, a partie tak šla po 12 tazích s prominutím do prdele. Soupeř pak zcela jednoduchými tahy dokončil vývin a zbyla mu čistá figura navíc. V 25. tahu mi tak nezbylo než se vzdát. Čili kdybych na začátku partie soupeři řekl, že mu daruji bod, tak by to bylo prakticky úplně to samé...

To, že jsem prohrál i další kolo, bylo částečně zapříčiněno předchozí prohrou. Avšak tentokrát to alespoň byla zajímavá partie, kterou hrál soupeř navíc opravdu dobře. Nicméně znovu jsem si bílými se slabším soupeřem zcela zbytečně vybral riskantní gambitovou variantu. V posledním kole jsem dal remízu bez hry, opravdu jsem už neměl chuť se na šachové figurky ani podívat.

Konečný výsledek 4,5b je jednoduše řečeno tragický. Nebo minimálně hodně špatný. Prohra ze sedmého kola mě mrzí o to víc, že v případě výhry bych zcela reálně bojoval o velmistrovskou normu...

Někdy v dubnu jsem na těchto stránkách prohlásil, že sezóna družstev se mi sice nevydařila, ale že ještě do konce tohoto roku bude mít Grygov dalšího velmistra. Dnes musím pokorně napsat, že bohužel nebude. I kdyby se mi náhodou podařilo splnit normu teď během Olomouckého šachového léta, tak na hranici 2500 ELO ztrácím už více než 30 bodů, což během jednoho turnaje opravdu nezískám...

Šancí jsem měl letos několik, dokonce jsem minimálně jednou byl hodně blízko (konkrétně ve Frýdku, kde jsem v osmém kole nevyhrál jasně lepší pozici s téměř hodinovým náskokem!). Ale nějak mi uniká. A nejen to: od loňské Olomouce se mi vlastně nepovedlo sehrát žádný turnaj (včetně soutěží družstev), se kterým bych byl spokojený. Nevím. Je možné, že už celý jeden rok nedokážu, jak se říká, chytit formu? Nebo chci naopak až moc? Nevím… Každopádně něco asi bude špatně a budu se muset řádně zamyslet nad tím, co to je...

Alespoň jednomu členovi Agentury se naštěstí v Pardubicích zadařilo: Jarda Bureš získal krásných 6 bodů, čímž splnil svou třetí, a tedy poslední normu mezinárodního mistra. Srdečná gratulace!

Na závěr pardubického turnaje mne přepadla možná největší šachová krize, kterou jsem zatím zažil. Vůbec jsem neměl na šachy chuť, dokonce jsem chtěl turnaj vzdát a nenechat se na poslední kolo ani nalosovat.

Rozhodně to ovšem neznamená, že bych si přestal věřit. Právě naopak: vím, že na velmistra mám a že velmistrovský titul rozhodně CHCI. A vím, že ho mít BUDU! Jenom to zřejmě potrvá o něco déle, než jsem si myslel. Pěkně to vystihla moje přítelkyně: všemocné univerzum mě prostě zkouší, jestli ten titul dokážu chtít i přes všechny tyto neúspěchy. Tedy ještě jednou opakuji: CHCI!!!! A ještě letos a celý další rok a třeba i ten další a další všem dokážu, že to tak skutečně je!...

Co říci závěrem? V době, kdy tento článek píšu, už krize jakž takž přešla. Uvědomil jsem si, že i když se mi zřejmě nepodaří splnit mé předsevzetí (tzn. že do 25 let včetně budu velmistrem), jsem toho jako šachista i tak zatím dokázal poměrně dost. A to nejen jako hráč, ale snad i jako trenér. Navíc si v životě nemám nač stěžovat: jsem zdravý, studuji školu, která mě baví, mám spoustu přátel a známých, nejlepšího tátu na světě a hlavně tu nejúžasnější přítelkyni, kterou mi poslalo snad samo nebe. Když si všechno tohle uvědomím, tak si říkám, že velmistrovský titul je sice fajn, ale na světě jsou mnohem důležitější věci...

Rada na závěr je tedy pro Mě i pro Vás jednoduchá: nelpěte příliš na tom, co chcete, ale užívejte si to, co máte. To, co chcete, přijde ve správný čas samo. Pokud tomu ovšem dostatečně věříte...