Když jsem se dověděl, že zemřel Karel Volek, zatočila se mi hlava a nemohl jsem popadnout dech. Doslova pár dnů před svým skonem ještě organizoval všem dobře známý turnaj v Mohelnici a měl jsem tam možnost s ním jako vždy hovořit, užívat si jeho pohostinnosti a laskavé přítomnosti. Nepřekypoval tam zdravím, to jistě ne, ale také ani v náznaku nic nenasvědčovalo tomu, že by nás měl náhle a nečekaně opustit navždy. Následující řádky, které si mi píšou velice těžko, jsou mojí osobní vzpomínkou i nekrologem určeným šachistovi a člověku, který nám všem bude nesmírně chybět.

Karel byl můj přítel. Velice blízký přítel. A bez jakýchkoliv velikášských slov jsem jeho úmrtím naprosto zdrcený. Uvědomuji si však, že nejsem ani zdaleka sám. Karel měl mezi šachisty kamarádů mnoho. A když ne přímo přátel, pak spousty spolupracovníků, známých a konec konců i soupeřů. Těžko by se asi hledal v Olomouckém kraji (a mnohdy i za jeho hranicemi) mezi hráči někdo, kdo jej neznal. Karel se nikdy neoženil a neměl děti. A ačkoliv širší rodinu samozřejmě měl, vždycky se usmíval, že mezi jeho nejbližší patří neodmyslitelně mnozí lidé zpoza čtyřiašedesáti polí. Žil hlavně šachy a tak šach dotvářel a ovlivňoval významným způsobem jeho život, včetně pojetí jeho „blízkých“.

Seznam 100 článků, které Karel Volek publikoval na tomto šachovém webu.

Byl to velice laskavý, noblesní a moudrý muž. Hovořil většinou rozvážně, pečlivě volil slova. Nikdy jsem jej například neslyšel příliš zvednout hlas. Byl ztělesněním slušnosti a projevoval se vždy velice taktně, a to i o věcech, o kterých bychom se mnozí emotivně vyjádřili pregnantněji. Měl upřímný a nakažlivý úsměv, kterým nešetřil, i když na nějaký hurónský smích byste u Karla asi čekali marně. To vše podmalovával skromností a neokázalostí. Natolik, že někdy mohl působit až téměř asketicky. Tak to ovšem není. Karel měl život a všechno, co přináší a nabízí, rád. Věděl však, že vzít si smí jen tolik, na co má on sám nárok, co zasluhuje a nikdy s tímto přijetím stavu věci neměl problém. Mohl občas působit neosobně, až téměř podivínsky, avšak za tím vším byla jen jeho uzavřenější povaha, díky které a v souladu s níž šel svou cestou tiše a nikde a nikomu nepřekážel. Takového si jej pamatuju. Je ale možné, že mnozí jej mohli vnímat odlišně, že každý z nás znal toho „svého“ Karla.

Tato nenápadnost se projevovala ve všem. O řadě věcí například nemluvil. Zejména o svých trablech a potížích. Na přímou otázku si nad nějakým tím neuspokojivým stavem povzdechnout dokázal, avšak téměř nikdy o tom nezačal sám od sebe. Třeba o své chorobě, která nám ho nakonec vzala. Karel byl mnohem víc a vážněji nemocný, než mnozí tušili. Byl však churavý i víc, než si připouštěl sám. Dotazoval jsem se jej na zdraví v posledních měsících velice často. Postěžoval si na to horší, nikdy však neopomněl dodat, v čem je to dobré a kdy bude zase fit, zejména s výhledem na odloženou operaci, které se však už nedočkal. Jistě, naději v srdci a optimismus v duši potřebuje každý z nás. Ale i kdyby byl stav sebevážnější, Karel nechtěl usmířen umírat, ale do poslední chvíle naplno žít. A tak v přeneseném slova smyslu umřel v podstatě za šachovnicí.

Odešel nikým nanahraditelný šachista, přítel a člověk.

I na něj naléhal tlak přicházejících let. Vždycky měl rád moje články o turnajích, vážil si medailonů hráčů, kterým jsem kdy napsal například gratulaci. Přesto mi asi před čtyřmi lety naprosto nečekaně vyrazil dech na stavenickém turnaji, když právě v rámci naší debaty o těchto věcech pronesl s úsměvem na rtech: „Víš, co mě opravdu mrzí? Že si nebudu moci nikdy přečíst svůj nekrolog, který mi jednou napíšeš.“ Nevzmohl jsem se na slovo. A až po notné chvíli jsem odpověděl ústy pana faráře vlastence z F. L. Věka, který k množnému skonu svého blízkého pronesl: „To ponecháme raději Pánu Bohu...“ Karel se usmál, ale v následujících letech mi tuto úvahu ještě minimálně dvakrát mezi čtyřma očima zopakoval. I on měl prostě své skryté myšlenky, obavy a mínění mezi nebem a zemí.

Jeho odchod mě zasáhl nepřipraveného. Ale zato v pilných přípravách na jeho vánoční dárek. V posledních letech jsem mu věnoval vždy nějakou maličkost. Někdy šachovou knížku, jindy flešku na šachová data a poslední dva roky z fotografií s šachovou tématikou zhotovený kalendář. Ten jsem graficky vytvářel i letos. Dokončil jsem jej přesně v den, kdy se pozdě večer ozval telefon a dověděl jsem se, že Karel si už žádný z mých dárků nerozbalí. Na jedné z těch šachových pohlednic se do zrcadla dívá pěšec, ale v obraze se zrcadlí král. Přál jsem mu na tom obrázku ozdobným písmem, aby se celý rok 2022 jako král cítil. To už se nestane. Nic to však nemění na tom, že Karel žil a pracoval jako obyčejný pěšák, aby odešel jako šachový král a v našich srdcích jím navždy zůstal.

Karel žil a pracoval jako pěšák, odešel však jako šachový král.

Karel byl v šachu vším, na co si jen dokážete vzpomenout. Dlouhá léta stál jako předseda v čele Šachového oddílu Mohelnice. A každý, kdo se kdy podílel na vedení nějakého klubu, ví, kolik práce a starostí s tím je. Doufejme, že na jeho odkaz mohelničtí šachisté navážou. Byl rovněž rozhodčím, a to až po extraligovou úroveň. Ostatně naši nejvyšší šachovou soutěž opakovaně několik let v rámci jednotlivých zápasů pískal. A to bez nějakého zvláštního ostychu před špičkovými velmistry. Jednak si byl dobře vědom svých znalostí a pravomocí a současně mi kdysi řekl, že dělat sudího v extralize, kde profesionální hráči pravidla a vše okolo výborně znají a respektují, je snazší, než například v nižších soutěžích.

V minulosti se zapojil i do vedení krajského šachového svazu. A byl pravidelným účastníkem nejen krajských šachových konferencí, ale i mnoha národních setkání na této úrovni. Jeho účast nikdy nebyla jen formální. Zasahoval do dění, dokázal vznést připomínku, přijít s podnětným návrhem. A často pak o své vůli ještě napsat o tom všem zprávu na šachový web, aby hráči byli v obraze. S tím přímo souvisel i léta vydávaný šachový časopis Gambit, jehož byl šéfredaktorem. I zde dokázal strhnout lidi, aby psali články, sám neúnavně publikoval a zajišťoval vše potřebné, a to na perfektní profesionální úrovni. Periodikum postupně dostal na vynikající metu a posléze za něj a za práci pro šach a jeho rozvoj obdržel prestižní vyznamenání ministra školství.

Webová stránka s vydanými čísly časopisu Gambit

Organizoval rapid turnaj s nejdelší nepřerušenou tradicí v Olomouckém kraji - Mohelnice OPEN. A dotáhnul to na 34 ročníků, klobouk dolů! Toto klání vždy patřilo k nejoblíbenějším v našem kraji. Bylo vždy nejen perfektně organizováno, ale mělo i letité zázemí, vždy množství kvalitních cen, zajištěnou propagaci a následně i mediální publicitu. Karel se o turnaj staral doslova jako o svého potomka. A s léty nevyhořel a nepodlehl stereotypu. Neustále soutěž vylepšoval a zdokonaloval. Jako jeden z prvních přišel se sálem ozvučeným mikrofonem, později se mu podařilo dostat na všechny stoly digitální hodiny a letos byl turnaj poprvé přenášen online. Mohelnické dostaveníčko hráčů, ač v rámci tradice už něco pamatovalo, bylo v tradičním dušičkovém čase vždy svěží a moderní. Jako Karlova nestárnoucí duše a chuť po všem novém a neokoukaném. Rozsah jeho práce pro šachy byl nesmírný a nedocenitelný.

Karel byl však samozřejmě i hráčem. A to ne ledajakým. Dotáhnul to postupně na silnou první výkonnostní třídu (jeho historicky nejvyšší elo se blížilo 2000) a hře opravdu rozuměl. Tuto úroveň držel jak v klasickém, tak i v rapid šachu, a to i s přibývajícími lety, když mírně elově slevil až při své nemoci poslední tři roky. Byl to přemýšlivý šachista, který při partii nikam nespěchal. Snažil se proniknout do podstaty pozice. Vždy vedle stanoveného plánu hry hledal i nejlepší možný tah, který se nabízel. Uměl jemně manévrovat, velmi dobře chápal dynamiku pozice, ale například i postavení, kde se hrálo třeba o jednotlivá tempa. Pojetím byl přísně poziční hráč, který stavěl na dobrých základech. Teorie mu nebyla cizí a měl ji na své úrovni nastudovanou ve všech aspektech. Včetně koncovek. Jakpak by ne, když dlouhá léta současně působil jako trenér dětí a mládeže v šachovém kroužku mohelnického domu dětí a mládeže?!

Karel Volek v roli rozhodčího

Za svůj život sehrál bezpočet turnajů. Často velmi úspěšně. Zápasy družstev, ve kterých nastupoval vždy na předních šachovnicích, bychom za všechna ta desetiletí počítali až do rána, jak se říkává. Slavil vítězství v mnoha partiích, v některých i po průběhu, kterému někdejší elitní arménský velmistr Rafael Vaganjan říkával „mistrovská partie z jednoho kusu“. Přesto svůj životní duel sehrál až v pokročilejším věku. Sám už tu partii a vzpomínky na ni považoval za stokrát omleté a otřepané, přesto kdykoliv na ni přišla řeč, leskly se mu oči a na rtech hrál jemný úsměv radosti. V krajském přeboru se mu ve vážné partii před několika lety podařilo remizovat jako muž proti muži s velmistrem Štěpánem Žilkou. Byla to těžká partie a Štěpán mu nic nedal zadarmo. I koncovku doslova pár tahů před dáním remízy bylo třeba spočítat se strojovou přesností, což Karel později v analýze dokazoval variantami, které by ne každému klubovému hráči bylo dáno spočítat a slavit zasloužený půlbod s cenou zlata!

Článek z roku 2017 k šedesátinám, obsahující zmíněnou partii

Měl bych končit. Nekrolog není kniha. Která by se ale v podstatě o Karlovi dala napsat. Tak bohatý byl jeho život, tak nevšední je jeho šachový odkaz. Měl bych se rozloučit navždy. Ale ještě jsem nestihnul říct, že mimo šachy miloval folk a v mládí byl vášnivým trampem s přezdívkou Tulák. Ještě jsem nepřipomenul, že dokud zdraví sloužilo, byl sportovcem tělem i duší, zejména turistiku a cyklistiku si oblíbil. Ještě mnoho toho zůstalo nevyřčeného. Protože na tak omezeném prostoru vylíčit podrobně tak obsažného člověka, jakým byl Karel, se prostě nedá.

Nikdy jsem neměl rád úsloví, že každý je nahraditelný. Nepopírám, že čistě pragmaticky tomu tak asi je. Vždy mi z těch slov zaznívala neuctivá bagatelizace lidských schopností, osudů a nezaměnitelného otisku všech, co tu kdy mezi námi byli, tvořili a pracovali, všech, co kdy měli co nabídnout s puncem originality, který je neopakovatelný. Možná někdo Karla zastoupí v jeho domovském klubu, snad i v turnaji, který pořádal, či jinde. A bude to samozřejmě dobře. Ale Karel Volek byl jen jeden. A odešel jako osobnost, která je nikým nenahraditelná. Měl jsem tu čest jej poznat, spolupracovat s ním, byl mi přítelem. A měl jsem ho rád. Děkuji za to.

Čest jeho památce.