„Únor bílý, pole sílí,“ říká stará česká pranostika. Něco na tom asi bude, protože únorové datum narození posílilo, a to celoživotně, dlouholetého člena Šachového klubu ve Šternberku Konráda Krysta, který se 28. února 2017 dožívá nádherného životního jubilea 80 let.

A jelikož s přibývajícími léty přichází moudrost a nadhled, a protože já mám k oslavenci osobně skutečně velice blízký vztah, mohu vám snad beztrestně prozradit i malý drb. On byl náš osmdesátník vždycky trochu háklivý na své křestní jméno v jeho zcela formální podobě, a tak mu nikdy nikdo neřekl jinak než: „Radku!“ Patří to k němu a je to tak dobře.

Vzpomínám, že to byl on, kdo mě - vedle někdejšího předsedy Standy Procházky - nejsrdečněji vítal jako úplného nováčka v klubu, když jsem se přiženil před 16 lety do Šternberka. Ale zatímco předseda měl s klubem fůru povinností a nemohl se každému věnovat zvlášť, Radek si na mě čas vždycky našel. Jako na každého, kdo si chtěl zahrát, s něčím poradit či si jen tak zatrénovat. Což jako samozřejmost předznamenávalo docházku na tréninkové úterní podvečery, kterou měl Radek vždy vzornou.

Máme na sebe i přes značný věkový odstup úzkou vazbu. Sehrál jsem s ním velké množství partií, snad jako s nikým jiným, nejen v klubu, ale i v soukromí, když mne občas zval k sobě domů. Hrálo se vždycky se smíchem, v naprosté pohodě a obvykle u sklenky vína. Později jsme i v komunikaci přešli na ryze neformální přátelský tón, i když věřte nebo ne, dodnes Radkovi tykám s jasnou dávkou úcty ke staršímu.

Kryst vždy patřil k výkonnostně průměrným hráčům, ale rutinou disponoval velikou. Na mě to tehdy ovšem úplně stačilo. A nepřestanu mu být vděčný, že si dal tu práci, aby mě zasvětil do principů závodního šachu, když jsem neuměl hrát ani s hodinami.

Jasně si pamatuji, jak mi nedlouho po mém příchodu do klubu v reakci na mé nářky - byl jsem bit jak žito od kohokoliv - říkal: „A co bys chtěl? Jsi tu chvilku... Ty ses šachy naučil sám z knížek a znalosti máš. Ale to nestačí. Zatím spíš figurkami taháš, než hraješ. Ale to se zlepší, to chce jen praxi, hodně praxe...“ A nejenže mi tu praxi umožnil, ale měl naprostou pravdu. A proti mně i podstatný náskok v trpělivosti a ve zkušenostech. A tak když jsem si kdysi stěžoval, že jsem nikdy neměl trenéra a jak moc mi to chybí, není to tak úplně pravda. Mě trénoval - kolik uměl a vždy za pochodu - Radek!

Můžete si v tomto okamžiku právem říct: je to stále ještě článek o jubilantovi, nebo spíš podivná změť vzpomínek?! Je to obojí... Dávno jsem se přesvědčil o tom, že nikoho nelze představit líp a osobněji, než právě na pozadí vzpomínek a událostí, které mnohdy ve střípcích tvořících celkovou mozaiku napoví více, než jakékoliv precizní a dlouhé výčty.

Radek je prostě PAN ŠACHISTA. Obětoval naší milované hře celý život a vždycky jí zůstával věrný. Ano, byl tu i stolní tenis, který závodně hrál, a jistě měl ve svém soukromí i další libůstky a zájmy, nicméně vždycky jsem z něj cítil, že šachy u něj byly na prvním místě.

Je to přísně poziční hráč. Pokud to s úsměvem přeženu, tak kombinaci z něj vyrazíte asi stejně těžko, jako z Karpova za černé Sicilskou obranu. Teorii zahájení nikdy nestudoval systematicky a do hloubky, ale nedá se říci, že by byl pouze přírodním talentem. V mladších letech na šachu pracoval. Má dobré a pevné základy. Dodnes spolehlivě ovládá obecné principy, těžko se dá nachytat na nějaké vyloženě amatérské chybě. Připočtěte k tomu léta zkušeností a bojů a zjistíte, že vyšlápnout si jen tak zlehka na Radka vám může rychle přičarovat pěknou, kulatou nulu.

A když už se mu partie nezadaří úplně nejlíp, tak vytáhne poslední eso z rukávu: je velice houževnatý. Touto vlastností občas kompenzuje i o něco slabší propočet. S Radkem se vám může stát, že jej přehrajete a máte pocit, že už v podstatě saháte po vítězství. A stále nic. Je to na spadnutí, zmocňuje se vás netrpělivost, kdy se pozice už zlomí, a ne a ne to přijít. A nakonec to nepřijde vůbec. Remíza. V tom lepším případě, když neztratíte soudnost úplně. A vy se potom jen ptáte, kde přesně vám to uteklo. I to je Radek.

Musím ho obdivovat. Osm desetiletí života za sebou a stále je svěží a klepu na dřevo - v podstatě zcela zdráv. Na čemž nic nemění ani jeho oblíbený vtip v reakci na to, zda nastoupí v neděli k zápasu: „Pokud se toho dožiju, tak rád.“ V tomto jsou šachy kouzelné. Ukažte mi jiný sport, kde by v tomto věku mohl aktivně hrát za družstva?! A hraje! Spolehlivě a obětavě. Takže vlastně přesně v tomto okamžiku už chybí jen obvyklé klišé - víte, ony ty jeho výsledky jsou ovšem v poslední době slabší a slabší. Chyba! Tohle můžete zkoušet jinde, u něj to neplatí. Výsledky má posledních deset let v průměru stejné a tak stále na elo koeficientu neztrácí a drží si svoji výkonnost. V jeho letech před ním smekám.

Ostatně, ten vyšší věk byste mu ani nehádali, je to skvěle udržovaný chlap. A má stále stejnou jiskru humoru a mladou duši. Legendární jsou jeho „hlášky“, kterými dodnes baví podvečery v klubu. Zkuste se soustředit a nesmát, když na něj útočíte a on jedním okem kontroluje situaci na desce a druhým vás po očku sleduje, když hlasitě provolává: „Utíkej, Krystíku, utíkej...“ Jeho rčení o „vítězném potažci“ či „správné tahy Franty z Prahy“ zná u nás každý. Stejně tak můžeme citovat nazpaměť jeho komentář o „kácení v lese“ při hromadných výměnách, nebo zvažování úkrytu pro krále v ostré pozici: „mám si rošnout do té máčky?“

Má nadhled, je obětavý, skromný, na nic si nehraje. A my jsme rádi, že ho máme.

Nezbývá než pogratulovat.

Radku, jménem všech členů našeho klubu ŠK Šternberk Ti k tvému jubileu přejeme všechno nejlepší, pevné zdraví, klid, pohodu a především neutuchající chuť do šachu a samé úspěšné boje a zajímavé partie.