Přináším druhou část rozhovoru s IM Richardem Biolkem, ve kterém jej - po předchozím trenérsko-publicisticko-arbitrovském pojetí - představím jako hráče.

1. část rozhovoru

V první části našeho povídání jste se představil jako trenér, publicista a rozhodčí. Dnes se zaměříme na herní stránku šachu. Jsou to hodně různé oblasti nebo jen dvě strany téže mince? A kterou z těch oblastí máte osobně raději?

Jde určitě o různé činnosti, které spolu však souvisí. Rád se věnuji tréninku mladých nadějí, ale také rád hraji. Rozhodcování a organizování je spíše takovou nutností.

Jinak zřejmě hraje člověk v patnácti, jinak v pětadvaceti a jinak po čtyřicítce, jak se vyvíjel Váš herní styl?

Pravděpodobně jako u většiny - v mládí jsem rád (často nekorektně) útočil, s přibývajícím věkem si člověk uvědomuje různá nebezpečí a často se spokojí s malou výhodou.

Jak vnímáte závodní šachovou partii dnes? Hra sama je stejná, to jistě, ale vzrušení, motivace, zapálení a proč to neříct - i vkrádající se rutina - mohou dávat šachové partii jiný rozměr, než když jste byl třeba mladší. Stejně tak to ale může být opačně, třeba je člověk odpovědnější. Nebo oboje?

To dosti souvisí s předchozí otázkou. Ano, občas zahraji až nezdravě rutinovaně, ale většinou se snažím hrát tvořivě a někdy klidně zariskuji.

Váš styl mi přijde hodně dynamický. Ždímáte z figur velkou produktivitu a nebojíte se „jít“ dopředu...

Myslím, že partie je často bojem o iniciativu, a proto se snažím hrát aktivně, klidně i za cenu drobných materiálních investic. Ale ne vždy to vyjde…

Když jsme se spolu bavili minule osobně, měl jsem z Vás trochu subjektivní pocit, že jste šachem už poněkud unavený. Partie ale předvádíte stále obsažné...

Šachem samotným určitě unavený nejsem, spíše věcmi okolo šachu, ale řekl bych, že podobně funguje většina zaměstnání.

Mimochodem, spousta hráčů jde ve Vašem věku už docela dolů. Někde se ten pád nakonec zastaví a zůstane sama podstata, která je schopná tuto nižší úroveň udržet v podstatě až do smrti. To jsou často velmistři s ELO někde plus mínus okolo 2400 a mezinárodní mistři v rozmezí 2250 - 2300, tedy obě skupiny cca o třídu níž. Vy se stále držíte na svém a úbytek sil zatím není zřejmý, ačkoliv hra je u vás oproti trénování či publicitě mírně v pozadí? Čím to?

Výrazný výkonnostní pokles u většiny hráčů nastává po padesátce, takže i mne to čeká a jsem na to psychicky připraven.

Řada špičkových hráčů, především někdejších sovětských velmistrů, zastávala názor, že přibývající věk lze s úspěchem kompenzovat větší pracovitostí. Třeba velmistrům Gellerovi či Polugajevskému to určitou dobu i vycházelo, ale pak i oni pomalu padali. Co si o tom myslíte?

Opět viz minulou odpověď. Jistě, fanatickou pracovitostí, jakou prosluli zmínění velmistři (nebo také Korčnoj a pár dalších), lze proces úbytku síly a myšlenek poněkud zpomalit, ale nikoliv zastavit.

Zmiňovaného Polugajevského to velice trápilo. Snad ještě hůř nesl odchod z výsluní další špičkový velmistr Gufeld. Kasparov řekl svého času: OK, končím. Měl to usnadněné, politika už ho v tu dobu bavila víc jak šachy. Karpov to v podstatě nedokázal říct dodnes a třeba Anand křečovitě zvažuje, kdy to udělat, ačkoliv je aktuálním vyzývatelem mistra světa. Šachy na této úrovni jsou jako droga. Pocítil jste někdy - byť na nižší výkonnostní úrovni - tuto závislost? Co si o ní myslíte?

Ano, šachy mohou být velkým lákadlem. A pokud to nějak negativně neovlivní soukromý život dotyčných, jsou pro mnohé krásným koníčkem.

A jak se díváte na umění včas odejít? Je to vůbec umění či nezbytnost? Podívejte se na třeba na Korčného, jak hrál a jak ještě hraje ve vysokém věku, bez stínu hanby či zesměšňování.

Já myslím, že je to osobní věc každého hráče. Pokud láska k šachu převáží nad egem honící výsledky, lze hrát šachy i ve vysokém věku.

Sledoval jsem Vás v posledních třech letech občas na on-linech a všimnul jsem si, že v partii jdete sem tam až na hranici možností, nějaké odpočinkové remízy příliš nepěstujete. Nebo jsem měl jen v ten okamžik štěstí?

Také dokážu rychle remizovat, zejména se špatně motivuji na partie s dobrými přáteli. Ale většinu partií se snažím hrát naplno.

Taky jsem si všimnul, že mnohem razantněji, třeba v Olomouci na mistrovských turnajích, hrajete s hráči s nižším ELO koeficientem. Byl jsem na on-linech svědkem asi dvou či tří partií, kdy se to vyplatilo, vyhrál jste v podstatě až v samém závěru partie, která ale celé hodiny byla plus mínus vyrovnaná. Má prostě lepší hráč - kromě síly jako takové - většinou i větší houževnatost? Nebo je to prostě Vaše specifika, ten silný tah na branku?

U slabšího hráče je prostě větší pravděpodobnost chyby. Často jsem byl také takhle týrán velmistry a prohrál jsem i hodně „remízové“ pozice. Takže zkušenost silnějším hráčům velí hrát partii až do konce.

Z předchozí otázky je jen krůček k dalšímu šachově významnému termínu a tím je herní zkušenost. No jo, ale tu dnes má, s mnoha a mnoha odehranými partiemi na velice slušné úrovni, už kdejaký odrostlý kluk. Hraje tedy ještě zkušenost roli ve Vašem věku nebo se rozdíl už od určité fáze dvou hráčů prostě smazává? A v čem je případně ten rozdíl?

Zkušenosti jsou určitě hodně důležité a mohou významně pomoci. Ale mladší hráči zase mají více fyzických sil, takže je vždy otázkou, co se projeví více.

Vím, že ve Vás lichotky budí rozpaky, všimnul jsem si toho. To, že to nazvu komplimentem, situaci asi příliš neodlehčí, ale přesto: jste hráčem s velkým potenciálem, s velkou erudicí a se skutečným porozuměním hře a jejím principům. Takový je například i velmistr Jansa. Vy jste to ale na velmistra nikdy nedotáhnul, ačkoliv právě onen zmiňovaný potenciál by na to rozhodně byl. Proč? A doplňující otázka už mírně troufalá, nešlo by to ještě? I velmistr Vokáč čekal dlouho, opravdu dlouho...

Velmistrem jsem se nestal z důvodů objektivních - v juniorském věku jsem měl mnohem méně příležitostí, než mají mladí dnes, a v dospělosti jsem to pak marně doháněl. Ale jsou tu i důvody subjektivní - nikdy jsem neměl takovou tréninkovou morálku, jakou by měl profesionál mít. Takže možná jsem to na velmistra dotáhnout mohl, ale Hráčkovi, Babulovi a dalším našim reprezentantům bych se (s velkou pravděpodobností) nevyrovnal. Dnes už je titul velmistra poněkud devalvovaný - vždyť ho má asi 3 000 hráčů! Takže atak velmistrovských norem rozhodně nechystám.

Nemůžete si dosud stěžovat ani na neúspěchy. Stále jste schopný vyhrát mistrovský turnaj, jako poměrně nedávno v Olomouci. Dělají Vám tyto výsledky ještě radost? A když jste tam nasazen jako jeden z favoritů, je to více splněná povinnost nebo uspokojení a motivace k dalšímu?

Tak zrovna letošní IM turnaj v Olomouci nebyl vůbec slabý, hrálo v něm dost mladých talentovaných borců, kteří zanedlouho budou hotovými hráči. Navíc k vítězství v turnaji jsem musel vyhrát i v posledním kole, což se nakonec podařilo, takže určitě spokojenost.

Hrajete už dlouhé a dlouhé roky... Je přesto nějaká slabina herní a mimoherní, které se nedokážete zbavit?

Slabin mám určitě spoustu, ale že by nějaká výrazně převyšovala, se nedomnívám.

Co je Vaším největším herním úspěchem a jaké bylo největší zklamání?

Vyhrál jsem asi 25 turnajů (vážným tempem), 5x jsem hrál mistrovství republiky, nejvíc si asi cením 5. místa na velmistrovském turnaji v Ostravě 1993, který byl opravdu dobře obsazen. Zajímavých výsledků jsem dosáhl také ve zrychlených disciplínách, potěšilo mj. 4. místo v mistrovství ČR v bleskovém šachu 2003 za účasti celé naší špičky. Posledních cca 10 let hraji málo, soustředím se zejména na soutěže družstev. Extraligu hraji 28. sezónu, v roce 1998 jsme s A64 slavili titul. Možná ještě cennější bylo stříbro z roku 2011 v mimořádně těžké konkurenci. Zajímavostí bylo, že polovinu týmu tvořili moji svěřenci. Největším zklamáním byl loňský sestup z extraligy, na kterém jsem se svým podprůměrným výkonem také podílel.

A jak to bude s hraním dál do budoucna?

Věřím, že mne hraní bude bavit i nadále, takže hrát budu, doufám, že se bude i dařit.