Mezinárodní mistr Richard Biolek senior je snad nejvšestrannější šachista, jakého znám. Nejen, že dosud aktivně hraje, a to stále na velmi slušné úrovni, ale jeho rejstřík činností souvisejících se čtyřiašedesáti políčky je velmi bohatý. Rozhovor s touto významnou šachovou osobností je samozřejmě zcela na místě a po vyčerpání téměř všech možností předchozích rozhovorů s hráči z regionu přichází navíc jako ona pomyslná zlatá tečka.

Richard se vedle hraní věnuje velmi obsáhle i trenérské a publicistické rovině a působí rovněž jako mezinárodní rozhodčí. Je v podstatě nemožné, při únosné kapacitě rozhovoru, obsáhnout všechny tyto oblasti v jediném povídání. A tak dnes přináším první část rozhovoru, ve kterém se zaměřím na mimohráčské aktivity, abych ve zbytku pokračoval příště.

Jste aktivní hráč velice slušné úrovně, k tomu navíc trenér, publicista a rozhodčí. Dá se to vůbec všechno zvládnout? A za jakou cenu?

Zvládnout se to samozřejmě dá, již zhruba před dvaceti lety se šachy staly mým povoláním, na ostatní aktivity moc času nezbývá.

Vy jste se v šachu v minulosti profesionalizoval, dá se tím trochu normálně uživit, nebo je to spíš permanentní boj, a to často i mimo šachovnici?

Uživit se dá, ale na zbohatnutí to není.

Kolik šachových knih máte na svém kontě? A na kterou jste nejvíc pyšný?

První příručku jsme vydali již v roce 1997, u příležitosti dětského tábora ve Středolesí. Celkem mám na kontě asi 20 publikací, s většinou z nich my pomáhali mí kolegové, především GM Marek Vokáč a IM Pavel Šimáček. Vybrat jednu jako nejlepší je prakticky nemožné. Povedený je, myslím, Základní kurs koncovek, který se dokonce stal oficiálním učebním materiálem Šachového svazu České republiky.

Je fakt, že například učebnice šachových zahájení už dlouho nikdo komplexněji nevydal a to, co vyšlo před léty, je dávno rozebrané. V tom jste v podstatě na potřeby trhu zareagoval dobře, ne? Mimochodem, bez patolízalství, ty knihy jsou kvalitní...

Ano, knihy o zahájení jsou celkem oblíbené. Protože se domnívám, že nejlepší je vysvětlovat strategii jednotlivých zahájení na komentovaných partiích, zkusil jsem tento přístup nejprve u otevřených her. Tato kniha byla vlídně přijata, proto jsem napsal i pokračování Polootevřené a Zavřené hry I.

Ne každý laik si to dovede představit: co to vlastně obnáší promyslet námět knihy a shromáždit k ní všechny potřebné podklady?

Vymyslet námět na šachovou knihu není těžké, naopak shromáždit, lépe řečeno vybrat, materiál je docela pracná záležitost, kterou považuji za zásadní pro konečný úspěch.

A posuňme se dál - jak dlouho pak trvá knížku napsat a posléze vydat a uvést do distribuce?

Vzhledem k mé, dá se říci, dlouholeté trenérské práci mám již slušnou kartotéku příkladů na různá šachová témata. Přesto napsání knihy trvá několik měsíců, důležitá je také typografická práce mojí manželky dávající knize konečnou grafickou podobu. Nějakou dobu samozřejmě také stráví knížka v tiskárně a distribuce je také důležitou kapitolou, kterou ale nebudu čtenáře zatěžovat.

Není vydávání šachových knih v době, kdy se obecně čte stále méně a méně trochu sisyfovská práce? Ze zkušenosti vím, že některé i velmi kvalitní šachové knihy měly již v minulosti s prodejem docela velký problém.

Vydávání šachových knih určitě není jednoduché a budoucnost tohoto oboru si netroufám předvídat, ale zatím mne tato práce baví a uspokojuje.

Působíte i jako rozhodčí. Profesor Jiří Veselý, již zesnulá legenda českého šachu, míval k této funkci dosti rezervovaný postoj, který pro změnu ve svých knihách často tlumočil. Vnímal jste jeho názor?

Ač mám kvalifikaci mezinárodního rozhodčího, roli rozhodčího v šachu rozhodně nepřeceňuji. Na rozdíl od pana Veselého se ale domnívám, že bez rozhodčích by ve vypjatých zápasech nebo turnajích docházelo ke sporům.

Pravidly šachu se v poslední době hodně hýbe. V něčem i k lepšímu, často však řadoví oddíloví šachisté mají dojem, že nová pravidla jsou nesmyslná a namířená de-facto proti nim a jejich logice. Jak to vnímáte?

Stručně řešeno, myslím, že si FIDE počíná jako slon v porcelánu a hráčům i rozhodčím jen přidělává problémy.

Zažil jste jako arbitr nějaké skutečně horké situace? Vzpomněl byste si na nějaký příklad?

Omlouvám se, ale žádná taková situace mě nenapadá (pozn. autora: i to je svým způsobem dobře).

Co říkáte poměrně malému zájmu šachistů o rozhodcovskou kvalifikaci? Je totiž fakt, že do kurzů se nakonec vždycky nějací zájemci přihlásí, ale zdaleka ne tolik, kolik by bylo potřeba třeba i jen pro nižší soutěže družstev.

Většina hráčů především ráda hraje a práce rozhodčího je spíše nevděčná, takže se danému stavu vůbec nedivím.

Můžeme zmínit i doping? Šachy se k antidopingovému hnutí musely připojit. Ale není v jejich případě tato oblast opravdu poněkud zbytečná? Víte, již výše zmíněný profesor Veselý se vždy s trochou nadsázky rozčiloval, zda větší množství kávy, kterou nadevše miloval, má na jeho hraní skutečně vliv. Ale zažil jsem i docela vážné diskuse na internetu, kde někteří jedinci operovali příklady látek, které by v myšlení a koncentraci opravdu pomáhat mohly...

Zde jednu úsměvnou příhodu mám. Zhruba před 20 lety jeden můj oddílový spoluhráč velice prožíval partie. Jednou přišel na zápas ve velice dobré náladě s tím, že si vzal nějaký uklidňující prostředek. Za hodinu prohrál, ale pořád se na nás usmíval a říkal, jak je krásně … Domnívám se, že proces myšlení a soustředění u partie je velice citlivý a všechny podpůrné prostředky (jako káva) mají i jisté negativní účinky.

Pojďme také na okamžik k tréninku. A začněme u vás doma. Není to tak dávno, co jsem zpovídal v rozhovoru Vašeho syna, rovněž mezinárodního mistra. Ten nám svůj názor na trénink svého otce řekl. Otočíme to - jak jste trenérsky vnímal jeho růst?

Jako přirozený. Snažili jsme se ho do šachu nikdy nenutit.

Je těžší nebo lehčí trénovat někoho z rodiny než cizí děti?

Do jistého věku je to jednodušší, protože lze dohlédnout na náplň tréninku i jeho intenzitu, ale později lépe funguje autorita „z vnějšku“.

Otec velmistra Jana Krejčího mu z počátku, byť je „pouze“ na úrovni kandidáta mistra, mohl sem tam výrazně pomoci. Honza šel však rychle nahoru a v podstatě jeho kandidátskou úroveň záhy přeskočil a pak už potřeboval kvalifikovanější pomoc. Ve vašem případě je situace jiná. Ačkoliv progres růstu výkonnosti vašeho syna jde nyní docela nahoru, stále jste v podstatě rovnocenní partneři. Je to oproti oběma Krejčím velká výhoda?

Až tak velká výhoda to není, protože je vhodné, aby trenér svého svěřence převyšoval. Proto již více než pět let syn trénuje sám, resp. s jinými trenéry. Ale o šachu se samozřejmě bavíme pořád a sem tam se odvážím něco poradit či doporučit.

Vy i syn samozřejmě hrajete aktivně extraligu, turnaje atd. Zahrajete si ještě vůbec někdy spolu doma? A jak byste snášel, kdybyste na sebe narazili někde v turnaji?

Doma občas volné nebo i cvičné partie hrajeme, soutěžní duely ale nevyhledáváme.

Je o seriózní šachový trénink mezi mládeží stále zájem? A nakolik jsou děti dnes v tomto ohledu pracovité? A kolik jich vydrží a kolik postupně odpadne? A máte i individuální tréninky, například stálého svěřence, který je slibný?

Zde bych opravdu použil termín „sisyfovská práce“. Mládežníci buď nejsou příliš cílevědomí, anebo své úsilí věnují úspěchům ve škole. Čili „odpad“ při této činnosti je velký. V minulosti se mi velmi dobře spolupracovalo s Pavlem Šimáčkem, Karlem Malinovským, Jardou Burešem, sestrami Olšarovými a Magdou Miturovou - není divu, že všichni jmenovaní dospěli až k mezinárodním titulům. V současné době žádného takto talentovaného svěřence nemám. Ale rád pracuji s hráči všech úrovní.

Vedl jste a vedete šachové kroužky, měl jste tam nějaké dnes již úspěšné svěřence? A kolik to stojí práce, času a jaký aktuální dojem z toho máte? Stejně tak otázka šachových táborů a soustředění - to je docela záběr, ne?

Kroužky v Olomouci vedeme s manželkou od roku 1995, takže vstupujeme do dvacáté sezóny. Samozřejmě, za tu dobu jimi prošla spousta šikovných kluků i děvčat a nějaké úspěchy byly. Potěšitelný je například fakt, že naši odchovanci tvoří základ družstva A64 Grygov C v krajském přeboru a někteří hrají i vyšší soutěže. Rovněž tábory pořádáme už od roku 1992, příjemné je, že vedoucí na nich se rekrutují z bývalých účastníků. Práce s mládeží je časově náročná a výsledky za šachovnicí ne vždy odpovídají vynaložené námaze. Přesto pozitivní dojmy z této činnosti zatím u mě převažují.

Byl jste u mládežnické i ženské reprezentace. Rozdíl je to určitě podstatný, můžete to komentovat? A jak na tu dobu vzpomínáte? Přece jen reprezentace - jakákoliv - je občas hodně horký brambor odpovědnosti.

U mládežnické reprezentace jsem pracoval v letech 1996 - 2005, v té době jsem se zúčastnil všech reprezentačních soustředění, na kterých jsem se potkával s Davidem Navarou, Viktorem Lázničkou a dalšími talenty jedné generace. Velice rád vzpomínám na mistrovství světa mládeže 1997 v Cannes, kde poprvé zazářil David Navara a získal bronzovou medaili. Už tehdy hrál výborně a mou trenérskou úlohu na této akci opravdu nepřeceňuji. Ženy jsem v letech 2002 - 2007 vedl na třech olympiádách a třech mistrovstvích Evropy družstev. Vzhledem k tomu, že tehdy nebyly peníze na celoroční přípravu, byli jsme méně v kontaktu a musel jsem se spolehnout na jejich vzornou tréninkovou morálku. O to více nás dodnes hřejí dvě výborná umístění - 10. místa na olympiádách v Bledu 2002 a Turíně 2006.

Figurujete i jako organizátor turnajů. Těch dnes spíše ubývá, prostě to stojí práci a úsilí a ohodnocení bývá malé či žádné... Nemáte strach, že se situace v tomto ohledu i nadále bude zhoršovat?

Pravdou je, že zorganizovat cokoliv není jednoduché a mělo by to být i odměněno. Může se tak stát, že v budoucnu bude i organizace šachových akcí spíše v rukou profesionálů, jako např. turnaje v Pardubicích.

A jaké plány máte v publicistice a v trenérské pozici do nejbližší budoucnosti?

V trenérské praxi žádnou revoluci neplánuji - dál se budu rád zúčastňovat soustředění a individuálně spolupracovat s vážnými zájemci. Co se týče připravovaných knih - plánuju druhý díl o zavřených hrách a v příštím roce bych rád dotáhnul do cíle knihu o historii šachu v kraji.