Další partii, která padla do mého „komentátorského“ oka, je partie z turnaje Londýn 1927. Přiznám se, že o daném turnaji toho moc nevím. Snad jen vím, kde se nachází Londýn, a také vím, že rok 1927 byl mezi lety 1926 a 1928. Ale poté, co jsem si prohlídl startovní listinu, jsem zjistil, že se tohoto turnaje zúčastnila spousta v té době nejlepších hráčů světa (Nimcovič, Tartakower, Vidmar, Bogoljubov a další...). Chyběli jen mistr světa Capablanca a vyzyvatel Aljechin, kteří si zrovna tou dobou rozdávali facky v Buenos Aires.

Dnešní partie je střetnutí budoucího spoluvítěze turnaje, Savielly Tartakowera (omluvte negramotné skloňování, ale nepamatuju si, že by slovo Savielly bylo ve vzorech) a Efima Bogoljubova. Bílý byl vyhlášený vtipálek a komentátor a jeden z nejoriginálnějších předválečných hráčů a mimochodem také přední evropský velmistr (uděleno až po druhé světové). Dnes je společně s bandou jiných označován za hypermodernistu, což v podstatě znamená, že hrál dobře a měl k tomu i rád domečky.

Černý byl (pozdější) dvojnásobně neúspěšný vyzyvatel Aljechina, což sice nezní nikterak úspěšně, ale je třeba si uvědomit, že měl trochu smůlu a trefil se do období, kdy Aljechin naprosto bezkonkurenčně dominoval světovému šachu. A turnajové úspěchy řadily Bogoljubova (alespoň teda myslím) na přední světové místo, pokud nepočítáme Aljechina a Capablancu. No občas se ale i sekl, a pak vznikaly partie, jako je tato. Myslím, že by se dala v pohodě vystihnout známým Tartakowerovým, mírně nadsazeným, výrokem: „Vítěz partie je ten, kdo udělá předposlední chybu.“

Tak si v klidu vychutnejte, jak se poráží přední světoví velmistři.