Už delší dobu ve mně rostlo přesvědčení, že některé partie moderních velmistrů jsou strašná šachová prasárna a porušení všech (ne-)možných pravidel, která do nás naši trenéři (nebo my sami) vtloukali od prvních krůčků našich šachových životů. Říkal jsem si, proč by sakra tak strašně dobří hráči měli chtít stát takto. Skutečně je potřeba trávit 8 a více hodin nad šachovnicí proto, abych pak stál jako Mamedjarov v nedávné partii s Jakovenkem? Vždycky jsem si říkal, že takové věci se starým mistrům (počínaje Morphym a Stenitzem) stát nemohly, protože oni té hře skutečně rozuměli.

Bylo pro mě skutečně velkým překvapením, když jsem viděl následující partii z jednoho z nejsilnějších turnajů „starého světa“ Sankt-Petěrburgu 1895/96. Utkali se zde tehdy čtyři hráči, jejichž jména znějí jako ozvěna z minulosti až do dnešních dob (Lasker, Steinitz, Pillsbury, Čigorin).

Soupeřem Steinitze v této „šokující“ partii nebyl žádný srab. Na tomto konkrétním turnaji porazil Pillsbury velkého Laskera (tehdy mistra světa) 3,5:2,5. A celkově s ním měl, myslím, vyrovnané skóre nebo dokonce drobné plus. Tak obecně po přehrání některých jeho partií musím říct, že na mě jeho hra zanechala velký dojem. Kdybych to uměl hrát aspoň takto, tak by na světě bylo lépe. Hrál velmi dynamicky a nebojácně, rád si popil a umřel na syfilis. Celkově sympatický chlap.

Dovolil bych si citovat Kasparova, který cituje Aljechina (s mým skromným překladem). „Pillsbury byl, po Morphym, bezpochyby největší talent USA (dnes bychom mohli počítati Fischera pozn. překladatele). Jejich kariéra však byla kompletně odlišná. Zatímco Morphyho svíce života zhasla pomaličku, potichoučku a bez radosti, Pillsburyho svíce hořela na obou koncích. Víno, ženy, zpěv (prasárničky pozn. překladatele), to byl smysl jeho života.“

Následující partie se Američanovi ale příliš nepodařila a my si můžeme vychutnat, jak Steinitz vyvracel tupou a bezduchou Ruskou hru.