Na první pohled viditelnou a velice příjemnou změnou bylo, že místní kulturní středisko, kde se turnaj konal, prošlo během uplynulého roku rekonstrukcí. Sociální zařízení a bufet tak svítily novotou a prostředí tak podtrhlo snad nejsilnější stránku turnaje - usměvavé a ochotné dámy, zajišťující občerstvení. To bylo mimochodem bohaté včetně výběru ze tří teplých jídel (guláš, řízek se salátem, svíčková), širokého spektra nápojů (včetně skvělé místní slivovice - viz dále) a za rozumné ceny.
Cenový fond zde byl tradičně zajímavý, v tomto bodě byl informační leták zbytečně skromný. Kromě vypsaných cen finančních si každý účastník mohl odnést věcný dar (a jednalo se vesměs o užitečné věci, jako např. mobil, flešky, slivovice, atp.). Po vyhlášení výsledků mi jeden ze soupeřů šťastně děkoval, že jsem mu svou (zbytečnou) prohrou zařídil zahradní postřikovač. I hráči, kteří skončili na chvostu, se mohli radovat - např. autor tohoto článku si vybojoval většinou posmívanou taštičku s propagačními materiály. Po jejím pozdějším prozkoumání se v ní objevil poklad - vzpomínková monografie o citovských hasičích, která posloužila jako skvělá omluvenka celodenní nepřítomnosti u jeho školkou povinného syna.
K průběhu bojů jen krátce. Byl jsem natolik zaměstnán svým neštěstím, že o průběhu turnaje nevím mnoho. Herní čas byl oproti avizovanému zkrácen na čtvrthodinu na hráče a tak bylo často ke konci kola slyšet frenetické tlučení do hodin, párkrát zakončené nějakým ostřejším výrazem, jednou i zvukem figurek, rozhozených po okolí. Žádný takový incident ale nepřežil počáteční stádium a myslím, že průběh turnaje byl velmi korektní. Pokud srovnám s loňským ročníkem, tak i pijáci se mírnili (někteří se zjevným sebezapřením) takže anonymní extatické výkřiky „prasata“ a „sexuální magoři“, které se kolem poledne donesly z bufetu, zase rychle zanikly v bezhlasém běsnění bouře šachového zápolení.
Loňský vítěz Vojta Plát dal tentokrát přednost jiné akci. V roli favorita jej nahradil IM Jaroslav Bureš. Ten si v průběhu turnaje vybudoval bezpečný náskok. Postupně porazil další zájemce o vítězství T. Cagašíka a FM Vránu (konečné druhé místo) a v závěrečných dvou kolech si dovolil remízy s FM Karlíkem a celkově třetím Petrem Kapustou. Zájemcům o hlubší analýzy měnícího se pořadí ve švýcarském systému předkládám odkaz, kde najdou potřebné údaje.
Zlomyslnost švýcarského systému zapříčinila, že jsem již třetí turnaj v řadě začínal na první desce. Do rány jsem se připletl rovnou pozdějšímu vítězi, takže o vítězi nemohlo být pochyb. Navíc proti mě rozehrál sicilku s e6, což je pro mě španělská vesnice. Přesto jsem se (i podle mínění soupeře) držel velmi dobře, bohužel za cenu spotřebovaného času. Závěr tak byl jasný, díky nepřesnostem v časové tísni měla černá věž pěšcové žně. Přesto považuji tuto partii za svou nejlepší na turnaji. Ve druhém kole jsem překvapil soupeře svým rezolutním prohlášením, že s ním nehraju. Přečetl jsem si nesprávně nějaká čísla a očekával desetiletého kluka. Po vyjasnění situace mě zase překvapil soupeř dotazem na mé ELO. Po zjištění, že ELO mám, prohlásil: “Tak se domluvíme, že jste vyhrál a zahrajem si jen tak.” Což jsem pochopil jako vtip a hrálo se. Ve známých strukturách hry čtyř jezdců jsem bez potíží vyhrál.
Bohužel moje další hra byla limitována zdravotními problémy (nikdy bych nevěřil, že tři deci polosladkého vína den předem mohou způsobit takovou bolest hlavy). Kvalitně rozehrané (často i jasně vyhrané) pozice jsem dokázal obratem měnit na zcela prohrané. Zatímco ve třetím a šestém kole soupeři nevycházeli z úžasu, že mají bod, v kole sedmém jsem tahal za kratší konec po celou dobu. Prostý útok na pole f7 mi poněkud zamotal hlavu a partii jsem již s horším materiálem nedokázal zachránit. Se čtyřmi body jsem nakonec zůstal daleko za svým loňským úspěchem a především hluboko pod očekáváním (a snad i možnostmi). Moje hra na tomto turnaji byla zatím nejhorší, jakou jsem kde předvedl.
Ale konec dobrý, všechno dobré. Málokomu z přítomných je asi známo, že po turnaji se ještě uskutečnila improvizovaná šachová afterparty. Pětice hráčů, převážně z řad místních, zasedla k bleskovkám a i když se původní ambiciózní plán (každý s každým dvakrát) nepodařilo zcela dotáhnout, hezky jsme si zablicali. I když pětiminutovky pro mě nejsou zcela optimální formát (přece jen je zde míň prostoru na šachovou krásu), nenašel jsem přemožitele (na druhou stranu, já jsem neměl žádnou práci s organizací předchozího turnaje). Slivovice vyléčila tělo (nebojím se použít výraz zázračně) a vítězství duši, takže na závěr jsem odjížděl spokojen.
Za turnaj, atmosféru i pohostinnost patří pořadatelům dík a těším se na další ročník. |
