Na šachovém trhu je už nějakou dobu nová kniha. A ne ledajaká. Po několika letech vyšel u nás již třetí titul esejí světoznámého šachového spisovatele a současně někdejšího předního velmistra Genny Sossonka.

Tal a jiné eseje, jak se dílo jmenuje, navazuje na předchozí svazky tohoto autora: Znal jsem Capablancu... a Nejen o Salo Flohrovi, ačkoliv samozřejmě nejde o třetí díl na pokračování, ale o samostatný počin.

Ti z vás, kteří se s předchozími knihami již seznámili, vědí, co mohou očekávat. Zbytek nechť ví, že jde o portréty vybraných předních světových hráčů minulosti, napsané lehkým perem a těžkým mistrovským stylem.

Není třeba vyjmenovávat všechny postavy, stačí nakousnout, že se tentokráte potkáte se jmény chronicky známými (např. Tal, Smyslov, Fischer, Bronštejn) ale i se šachisty, které už přece jen každý v hledáčku nemá - třeba s velmistrem Cholmovem.

Literární úroveň díla je mimo jakoukoliv diskusi. Patří k tomu nejlepšímu, co u nás kdy v souvislosti s šachovou beletrií bylo vydáno. Sosonko je vynikající tvůrce, jemuž byl dán v oblasti psaní dar, který mají nemnozí: hodně říkat na malém prostoru, srozumitelně podávat vážná témata a životní osudy, lehkou a čtivou formou zaujmout až na samotnou hranici čtenářovi vnímavosti. Sosonko je prostě literární kaviár se vším všudy. A co víc: je pochoutkou, která se hned tak nepřejí.

Nemá cenu blíže představovat jednotlivé eseje, to by byl čtenář již dopředu ochuzen o to nejhezčí: o vlastní požitek z jejich vstřebávání. Řekněme spíše v rámci lákavější pozvánky k nákupu knihy, že Sosonko i tentokrát podává informace, které se hned tak někde jinde nedozvíte. Mistrně střídá spád textu, jeho atmosféru. Přesně ví, na kterém místě je již informačního záznamu dost a pak nechává promluvit v přímé řeči samotné účastníky. Ladí molově i durově, střídá tóniny psaného a celek představuje lahodící skladbu fascinujícího šachového čtení. V jedné eseji vystupuje coby její tvůrce zcela, jinou zdánlivě nechá z velké části v rámci osobní zpovědi napsat dotyčného šachistu. Každá další esej pouze uvozuje chuť na tu příští.

Jistě, i Sosonko je jen člověk se vší mírou subjektivity. Nemusíte s ním ve všem souhlasit. Můžete mít pocit - často zcela oprávněný - že z jeho řádků sem tam zaznívají negativní zkušenosti bývalého emigranta ze Sovětského svazu, kousek hořkosti, kterou ventiluje, aniž by ji objektivně chtěl vnímat i z opačné strany. Není to však Sosonkův nedostatek soudnosti. Je to jeho životní postoj a na ten má právo. I v dílech, která tvoří. Jestliže totiž platí, že skutečné umění (i to literární), má nejen zobrazovat, ale i hodnotit, zaujímat stanoviska, ponoukat k přemýšlení i za cenu názorové konfrontace, pak Sosonko určitě umělcem je!

Není dnes příliš běžné kupovat šachové knihy, prodej knih obecně slábne, zcela jej pohlcuje internet. Oč vzácnější je pak nákup ryze uměleckých knih, kam si esejistické ztvárnění dovolím řadit. Máte dojem, že to vidím příliš černě? Ale kdepak! Sosonko v našich končinách vychází po dlouhé době proto, že vydavatel hodně zvažoval, zda do toho vůbec jít. Na vině pak určitě není kvalita oněch knih, ale čtenářský nezájem. Taková je prostě doba. Nicméně - podařilo se a titul je tu. Ani přesto však není mým cílem v rámci až pochvalně sentimentální recenze přemlouvat vás k investici. Mě osobně podobné knihy velmi obohacují, takže berte, prosím, těch pár řádků spíše jako moji poklonu autorovi. Je jen na vás, zda vám knížka stojí za to.