Stavenice, dost možná nejšachovější obec v celé České republice, alespoň co do přepočtu aktivního hráče na jednoho obyvatele, voněla v sobotu 19. března opět celá královskou hrou. A nejen to... Byl i důvod k polojubilejním oslavám, Stavenice hostily své příznivce již popatnácté!

Duší stavenického šachu i organizátorem turnaje je po celá ta léta Vojtěch Hanousek. Pohodový, usměvavý chlapík. Klání okomentoval: „Už mi to ani nepřijde. Stal se z toho hezký zvyk. Pokaždé uděláme turnaj, den poté dohrajeme poslední kolo soutěže. Posedíme, pobesedujeme. Ani rodina nic nenamítá, třeba manželka ochotně vede bufet. Je fakt, že když se tak ohlédnu, nechce se ani věřit, že je to už patnáct let. Donekonečna to samozřejmě dělat nemůžu. Třeba to převezmou jiní. Ale myslím, že alespoň do těch dvaceti ročníků vydržím.“

Nevím, jestli to bylo tím, že kvůli jiným, studijním povinnostem jsem dlouho hrát nemohl a nebo zda vysoká míra pohody na této soutěži byla skutečná a reálná, ale turnaj jsem si tentokráte mimořádně užil. Osobní výsledek je vedlejší, na mé úrovni dávno vím, že to bude pokaždé maximálně někde okolo 50%. Pozorně jsem vnímal jiné věci. Třeba atmosféru.

Měl jsem pocit, že tak přátelské klima jsem už dlouho nezažil. Pokud šlo o boje na šachovnicích, legrace šla obvykle stranou a hráči si nic nedarovali. Člověk tak zaznamenával na turnajích běžná svědectví větších i menších výher a zklamání, sem tam překvapení na úkor favoritů, vzrušené analýzy v bleskovém tempu anebo jen výměnu názorů na partii. Nad rámec toho jsem ale viděl neustále hloučky srdečných rozhovorů a pociťoval na každém kroku téměř domácké klima. Lidi byli vesměs uvolnění, kromě hraní prodiskutovali kde co, žerty nebraly konce. Jindy tak vyostřeným způsobem ono všem šachistům známé turnajové kuloární zákulisí nevnímám, tentokrát se mi zdálo, že v sále v pozitivním slova smyslu doslova jiskří.

Samozřejmě, že jednou z věcí, která byla v centru pozornosti všech, byly ceny. Obhlédne si je každý. Někdo oprávněně a s nezakrývaným zájmem favorita, ti, kteří na ty hlavní téměř nikdy v životě nedosáhnou s vtipkováním coby-kdyby... Nedalo mi, abych se nezeptal na tradiční trofej vítěze: krásně vyřezávanou sošku krále. Pan Müller, její autor, mi k ní řekl: „Samozřejmě je zvykem, že vítěz obdrží hodnotnou věcnou cenu a dnes stále častěji i finanční prémii, ale trofej je trofej. Jsem hrdý na to, že tolik let mohu osobně přispívat na turnaj tím nejcennějším. A samozřejmě že člověk slyší rád, že ostatním se jeho práce líbí a obdivují ji. Málokdo ale ví, že soška krále je vždy originální a jedinečná. Může to vypadat, že postupně všichni vítězové obdrželi tutéž. Obdrželi ale pouze tutéž šachovou figuru. Záměrně ji pokaždé vyřežu trochu jinak, aby každý měl doma nezaměnitelný originál.“

Turnaj letos - oproti předchozím ročníkům - doznal mírných změn. V rámci inovace bylo změněno tempo, když se organizátoři přiklonili k nejoblíbenějšímu formátu rapid šachu: dvacet minut na partii. Ten byl ovšem na poslední chvíli přímo na místě změněn. Počáteční časová prodleva - zákonitá téměř na všech turnajích - přece jen nabrala větší rozměr. Na vině byla absence šachovnic, jejichž nedostatek se řešil pět minut po dvanácté. Těžko za toto zdržení však kritizovat pouze pořadatele, když jsem si dobře všimnul, že řada hráčů prostě nerespektuje dopředu avizované ustanovení o nutnosti dovozu šachové soupravy a jdoucích hodin na každého lichého hráče. Vlivem toho bylo turnajové tempo změněno na patnáctiminutovky.

Jinak se ovšem turnaji nedá vytknout nic. Výborně fungoval dobře zásobený bufet s milou a rychlou obsluhou, vítaná byla rovněž tradiční možnost koupě oběda (polévka a masový špíz) za padesátikorunu. To, že došlo k roznášení jídla o kolo dřív, než bylo stanoveno, přičemž hráči se okamžitě chopili možnosti posilnit se, sice stálo opět malé zdržení, kterému se dalo případně vyhnout, ale šlo spíše o úsměvnou záležitost.

Turnaj s přehledem jako rozhodčí řídil, domnívám se, všem dobře známý Karel Volek. Ten nejen že působí tak jak rozhodčí má, tedy nenápadně, účelně a s patřičnými znalostmi, ale když je třeba tak sice s vlídným ale naprosto striktním rozhodčím hlasem. Téměř žádné konflikty řešit nemusel. Občas napomenout hráče, který si neuvědomuje, že alkohol ve větším množství a šachy moc dohromady nejdou a že už ruší přes míru (kromě toho, že mi zůstává rozum stát nad tím, co jako šachista v tomto stavu může z turnaje mít) a nebo když je třeba zakročit v případě, že jeden z hráčů nefér způsobem nechce vyhrát partii normálním způsobem, ale snaží se v nekonečném posunování figury z místa na místo v teoreticky remízové pozici soupeře pouze udolat na čas. Konečně v této souvislosti neškodí apelovat na hráče samotné a na doplnění jejich znalostí - i dnes je možno se na turnaji setkat s naprosto fatální neznalostí i poměrně triviálních pravidel v šachu a jeho turnajové hře, kdy tato nevědomost může mít vliv na výsledek partie.

A kdo že si tedy nakonec sošku stavenického krále odvezl? Byl to zcela zaslouženě nejvýše nasazený favorit: mistr FIDE Jaroslav Čempel ze Slezanu Opava. Jeho vítězství se však od počátku nezdálo tak jasné. Začal velmi dobře, ale po třech úvodních výhrách ve čtvrtém kole klopýtl a prohrál. Rázem se před ním ocitl Jaromír Doležel z TJ Sokola Šumperk, který hlavního favorita až do sedmého kola nechával za svými zády šesti vyhranými partiemi v řadě. Škoda, že mu forma nevydržela po celou dobu. Dvě prohry v řadě jej hodně zabrzdily. Nicméně výhra v posledním kole mu přisoudila druhou příčku v soutěži, byť na pomocné hodnocení. Doležel však může být spokojený. Předvedl dobrý výkon a na to, že patřil „pouze“ k širšímu okruhu favoritů se málem postaral o pořádné překvapení. Mistr Čempel jeho zaváhání samozřejmě využil a jistou hrou se postupně propracoval na samostatnou první příčku. Bronzový stupínek opanoval Martin Formánek z DDM&TJ Mohelnice, který na sebe upozornil především velmi nekompromisní hrou, když ani jedinou partii neremizoval. Druhou a třetí příčku tak nečekaně obsadili šachisté, kteří tím přece jen trochu vypálili rybník jiným, kteří si - třeba z hlediska výše svého ELO koeficientu - na tato umístění rovněž mohli brousit zuby. Tak to ale v rapidu chodí.

Ten stavenický o účast a zájem rozhodně nemá nouzi. Pravidelně sem každoročně zajíždí desítky šachistů (letos 68), přičemž někteří i poměrně zdaleka. Ptal jsem se nejvzdálenějšího účastníka - mimochodem častého hosta středomoravských turnajů - Jiřího Stehlíka ze Sokola Kolín, proč mu stojí za to na řadový rapid cestovat tak daleko.

„Vlakem to tak daleko není. A z Mohelnice, kde vystupuji, je to sem necelá půlhodina svižné chůze. Když tedy pominu, že letos jsem měl nabídku odvozu z nádraží, jenže jsem to nějak popletl a opět šel pěšky. Nevadí. Možná mohu vypadat zvláštně, že vážím takové cesty. Ale víte, někdy je velmi příjemné změnit prostředí. Nejde mi ani tak o nějakou anonymitu v místě, kde mě nikdo nezná, jako spíše o možnost zahrát si v jiném koutě země, mít před sebou pro mě samotného zcela neznámé a neokoukané hráče. Stavenický rapid je navíc velice příjemný. Stejně tak rád jezdím v listopadu do Mohelnice,“ vysvětlil Stehlík s úsměvem.

Letos se mi nepodařilo zaznamenat nejstaršího hráče na klání, ale toho nejmladšího prostě přehlédnout nešlo. Ani tak ne co do výšky, v pěti letech jí ještě moc nepobral a i na židli seděl na spodním dílu autosedačky, aby vůbec na desku a figurky dosáhnul. Na druhou stranu - kolik dnešních IM a GM právě takto začínalo? Čiperný klučina se jmenuje Jan Kolář a na turnaji byl se svým bráškou za dozoru otce, který kromě dohledu samotného ještě musel střežit, aby malý Honzík po skončení partie okamžitě neodkráčel k notebooku zapojeném v rohu hracího sálu, kde by opět pokračoval v hraní šachu, tentokráte proti PC, než mu vylosují dalšího soupeře.

Stavenice si prostě každý užil po svém a věřím, že každý jen jinak dobře.

Snad jediná věc mi byla trochu líto. Když se na konci vyhlašovaly ceny, potlesk pochopitelně patřil vítězům. Tak to má být. Myslel jsem však, že se mi podaří v samotném závěru na okamžik ztišit dav a vyvolat aplaus poslední. Takový, který by byl poděkováním organizátorům za těch předchozích patnáct let i za jejich chuť pracovat dál. Nevyšlo to. Ještě před vyhlášením posledních umístění se skoro všichni houfně sebrali a zmizeli. Tleskat už neměl kdo. Je to škoda. A rozhodně to není z mé strany nějaké patetické gesto jen tak na odiv.

Možná si to řada lidí neuvědomuje, ale členská základna šachu rychle slábne. Organizátorů klubového života ubývá, odcházející funkcionáři nejsou nahrazováni novými. Pomalu ubývá i počet turnajů a tím i možnost scházet se a porůznu trávit ponejvíc příjemné soboty.

Nejde tedy o gesto na závěr. Jde o to, abychom si uvědomili, že řada lidí ještě pořád bez nároku na odměnu (dnes téměř neuvěřitelné) a ve svém volném čase a vlastně jen pro potěchu ostatních vyvíjí značné úsilí. A často nesklidí ani to zasloužené uznání. Nechci končit v pochmurném tónu, ale uvažme, až nám tito lidé dřív nebo později vymřou jako dinosauři, už nebudeme zapomínat zatleskat a ocenit je, už prostě jen nebudou kluby a nebudeme mít kde o víkendech hrát.

Vítězný závěr FM J.Čempela (vlevo) v partii posledního kola s J.Stehlíkem rozhodl o celkovém prvenství. [foto Karel Volek]

Trio nejúspěšnějších hráčů 15.ročníku turnaje: zleva J.Doležel, FM J.Čempel a M.Formánek. [foto Karel Volek]

Výsledky najdete standardně v sekci odehrané turnaje.