Ze zvyku jsem včera v podvečer po návratu z dlouhého pracovního dne zkontroloval doma soukromou mailovou schránku. A to, co jsem v ní našel, se vzpíralo mé představě. Parte v příloze mailu mi naprosto nečekaným a tvrdým úderem zvěstovalo, že Miloš Fišer už není mezi námi. Psal jsem mu ještě před týdnem k narozeninám. Jeho manželka mi později v reakci na to napsala, že zemřel po vážné chorobě, kterou trpěl více než rok. V podstatě nikdo v klubu o jeho nemoci do posledního okamžiku vůbec nevěděl. Je to samozřejmě šok. Ale z principu jeho samotného to není tak překvapivé. Znal jsem jej velmi dobře. Miloš vždy striktně odděloval šachy a svůj soukromý život. Boje na čtyřiašedesáti polích byly jeho radostí, celoživotním koníčkem a vášní. Rodinný život patřil jeho nejbližším. Nebyl tajnůstkář, prostě měl jen jasno v tom, že chce Caisse dávat co je Caissino, a rodině a přátelům dávat co je privátní. K tomu lze mít jen tichý a pokorný respekt.
Když nám před deseti lety zemřel dlouholetý předseda klubu Staník Procházka, klub stran vedení v podstatě ze dne na den osiřel. Standa však vždy věřil a naznačoval, že následovníky do budoucna má. A tak se Miloš Fišer stal novým předsedou klubu, autor těchto řádků vzal místopředsedu a z počátku nám na pozici pokladníka výrazně pomohl i Marek Pospíšil. Doslova ruku v ruce jsme vedli klub dalších bezmála deset let. A nebylo to mnohdy jednoduché. Miloš měl na starosti především sportovní oblast a hráče. A každý, kdo kdy dělal s lidmi, ví, že je to náročná a mnohdy velmi nevděčná činnost. Jeho práce byla neocenitelná. Dělal kapitána týmu, komunikoval se svazem, připravoval soupisky a průběžně řešil administrativu. Později vedl několik let i ekonomiku a rozpočet klubu. To vše při náročném povolání.
Miloš byl vzděláním dopravní inženýr. A své profesi byl celý život věrný. Prošel více zaměstnání, aby na vrcholu kariéry zakotvil jako vedoucí správce dálničního úseku, což je bez diskuse nesnadná a velmi odpovědná práce. Nekonečné mnohahodinové služby, přesčasy. Nutnost vést velký tým podřízených pracovníků. Často se veřejně omlouval na začátku nedělního zápasu družstev všem přítomným v klubovně s tím, že musí mít mobilní telefon na příjmu. Odkládal jej transparentně na stolek k zápisu o utkání a věděl, že může kdykoliv zazvonit a bude třeba řešit problém, který s partií, kterou hrál, nebude mít nic společného.
Miloš Fišer při partii v Zábřehu
Počátkem loňského roku nám oznámil, že se musí přestěhovat. Rodina v Opavě se rozrůstala, Miloš byl dědečkem a harcování autem sem a tam nakonec narostlo do rozměrů, že bylo lépe se trvale přesídlit. Naprosto jsme ho chápali, i když nám to bylo líto. Z jiných důvodů jsem současně odcházel i já. Nesešlo se to zrovna ideálně, ale oba jsme odevzdávali novému vedení klub stabilní, materiálně vybavený a po všech stránkách zajištěný, včetně ustálených periodických mechanismů každoročního fungování, díky kterým klub i nadále žije. V tomto smyslu nejde o zásluhovost Miloše, je to především prostor k poděkování za to všechno.
Znal jsem jej osobně dvacet let. Byli jsme si hodně blízcí. Nejen společnou prací v klubu, i když i ta dokáže vztahy pořádně utužit, ale měli jsme štěstí, že i přes nezanedbatelný věkový rozdíl jsme se sešli na půli cesty i jako lidi. Vážil jsem si ho. Byl to velice chytrý chlap s velkým všeobecným přehledem, a co je ještě cennější - především nadhledem, který mně sem tam scházel a Miloš mě v tomto vždy trpělivě korigoval. Když se před lety objevil na prahu klubovny, nebyl to žádný nováček, ale hotový a vyzrálý hráč. Byl šachově v průměru o něco málo silnější než já. Při pravidelných úterních podvečerech jsem s ním sehrál ohromné množství partií. Nejvíc nás při nich bavil především šachový rozměr naší komunikace. Když vyhrál, pak obvykle po precizním pozičním výkonu. Když podlehl, buďto přecenil pozici, nebo nezvládl čas. To druhé častěji. Pak zastavil hodiny s tím, že to dohrajeme „jen tak“. A já věděl, že během chvíle se dohrávka změní ve skutečnosti v analýzu, která mohla trvat i hodně dlouho. Tohle si vždy užíval. Byl nesmírně trpělivý, hledal v průběhu tvůrčího procesu, studoval a bavil se šachem současně.
Miloš Fišer při partii v domácí šternberské klubovně
Byl poměrně silným klubovým hráčem s úrovní překonávající dlouhé roky 1800 bodů elo koeficientu. Z dávných let ještě bez ela měl splněnou první výkonnostní třídu. Reálná hráčská úroveň byla sice spíše na její spodní hranici, ale Miloš byl velice zkušeným bojovníkem. Netvrdím, že si někdy nezkusil zakombinovat, ale bylo to asi tak často, jako třeba exmistr světa Karpov hrál sicilskou obranu. Miloš byl prostě a jasně poziční šachista se vším všudy. Měl dobré teoretické základy zahájení i koncovek, měl cit pro umístění figur. Vždy vycházel z pevné a zabezpečené obrany, ale nebyl pasivní. Hrál dopředu, vždy usiloval o výhru. Měl většinou po sezóně v podstatě stejný (a někdy i vyšší) počet rezultativních výsledků než remíz. Rád si zkusil i rapid a blesk, v nich byl ale relativně slabší. Jeho doménou byl dlouhý čas v klasické závodní partii. Tam hrával vytrvale, nezlomně a ukázněně celé hodiny a stále se dokázal soustředit. Nebyl jen inženýrem v povolání, měl technický a precizní přístup i k šachu. A byl velkou oporou každého týmu v soutěži družstev.
Miloš Fišer na fotografii s Karlem Volkem
Miloš byl pozitivní chlap. Neměl škarohlídský pohled na život a měl rád lidi. Dokázal pevně vyjádřit i nesouhlasný názor, ale svou cestou šel bez velikášství a okázalých gest, ačkoliv sem tam z něj mohlo být cítit, že dnes a denně musí ve svém povolání především rozhodovat. Ten malý drobet pak více než vyrovnával smyslem pro humor, obětavostí a obrovským vkladem své práce a činnosti pro ostatní. Nešel přehlédnout ani přeslechnout, byl jedním z nás a bude nám všem moc scházet. Jeho odchod je nečekaná rána, která bolí. Časem se jistě zacelí, ale zůstane jizva. Taková je ale každá ztráta někoho, koho jsme měli rádi.
Dnes už je v dobré společnosti chlapů jako byli Jarda Fuksík, Karel Volek, Standa Procházka, Svaťa Hastík a jiných, kteří nás v posledních letech opustili. Přejme mu tu partu a věčný pokoj.
Poslední rozloučení s Milošem proběhne v sobotu 31. ledna v Opavě.
Parte
Čest jeho památce. |
0 | 
0
