Když jsem ze Šternberku vyjížděl posbírat cestou své šachové kolegy, bylo mírně sychravé a poměrně studené ráno. Poprvé letos jsem musel očistit na autě skla od námrazy. Všechno předznamenávalo „dušičkovou“ atmosféru, kterou jsme ovšem všichni prožili už o týden dříve. Naše výprava si ji ale připomenula i tuto sobotu. Záměrně jsem načasoval odjezd o 20 minut dříve, než bylo třeba. A naše první zastávka se odehrála na mohelnickém hřbitově. Dosud mě nepřebolelo, že Karel Volek už není mezi námi. Ale čas letí nemilosrdně a je to už rok, co odešel navždy. Kdy jindy mu zapálit svíčku, než v den konání jeho turnaje?! Vzpomeňme na něj, prosím, všichni...
Celkový pohled do hracího sálu
Zasloužený hold byl Karlovi vzdán i v hrací místnosti povstáním všech zúčastněných a okamžikem ticha při zahájení klání. Hned v úvodu popřála všem hráčům jistou ruku a hodně štěstí mohelnická místostarostka Jana Kubíčková. Ta současně ocenila i obětavost organizátorů a tím samozřejmě fakt, že ani po Karlově odchodu turnaj nezanikl a nadále patří k Mohelnici. Radek Kolář starší a jeho rodina tak dostáli slovu, že v tomto směru se vynasnaží, aby Karlův odkaz byl zachován. Když uvážíme, že praxe jinde nejednou ukázala, že emotivní řeči se vedou a voda teče, pak jim patří úcta a velký dík.
„Jsem ráda, že vás tu mohu všechny přivítat. A ještě raději vidím, kolik vás v sále je. Dnes padnul účastnický rekord turnaje a myslím, že pan Volek z tohoto faktu tam nahoře má obrovskou radost. Pro nás je tento okamžik dvojnásobně významný. Letošní ročník turnaje se totiž kryje s oslavami 50 let působení šachového oddílu v Mohelnici, a to je určitě důvod k oslavám a zároveň i úctyhodné číslo,“ sdělila při zahájení soutěže Lucie Kolářová. Viditelně byla s mikrofonem v ruce v rozpacích z mírné trémy, ale zvládla to na jedničku.
Na turnaji se podíleli i oba její synové Radek a Jan, který mimochodem v poslední době šachově rychle výkonnostně roste a v kraji tak máme dalšího silného hráče. Oba studenti boje na šachovnicích odřídili v roli rozhodčích, a to velmi sebejistě a spolehlivě. „Samozřejmě, že jako arbitr musíte být pořád ve střehu, ale závodní šachisté jsou většinou už velmi zkušení a každý si přijede především zahrát a ne vyvolávat konflikty či překračovat pravidla. V podstatě jsme kromě časové bonifikace za pár reklamovaných nemožných tahů nemuseli nic řešit. To jsme se spíše báli, aby neselhala technika, což byla především noční můra našeho táty. Malinký náznak v závěru turnaje tam s tiskárnou byl, ale vše se okamžitě vyřešilo,“ konstatoval spokojeně Radek Kolář mladší.
Boje na prvních deskách a obvyklá divácká kulisa
Mezi účastníky byl i nestor šachových bojů Stanislav Janda, letos již jednadevadesátiletý a stále aktivní hráč. Neuvěřitelné, že? Nikdo mi nevymluví, že šachy prostě neznají hranic. „Tak to víte, věk nezapřu. Soupeře i jen s mírně vyššími elo koeficienty už většinou porážet nedokážu, nebo jen výjimečně. Překvapuje mě ale, že řada lidí se diví, proč ještě vůbec hraju. A proč bych neměl? Myslí mi to a jsem relativně zdravý. V tomto věku mi přece o výsledky už dávno nejde. Ale mohu si užít šachy a turnajovou atmosféru. To je přece nádhera a nedostanu se k tomu zase tak často. Nikdy jsem nechodil do hospod, nebavilo mě to. Ale nyní občas do kavárny či restaurace zajdu, protože i tam si šachy sem tam zahrát můžu. Víte, nedávno jsem četl, že kdesi v zahraničí se pořádal atletický závod, sprint na 100 metrů stoletých mužů! Tomu říkám rarita. Proč bych v porovnání s tím já nemohl v sedě posunovat šachové figurky,“ smál se na celé kolo Janda. Má pravdu a je obdivuhodný. Přejme mu ještě dlouho takový elán a stále pevné zdraví.
Zázemí turnaje bylo zvládnuto velmi dobře. Ano, poctivě nutno říci, že na počátku vzniklo přibližně půlhodinové zpoždění při registraci tak velkého počtu šachistů. Myslím ale, že to bez jakékoliv přehnané kritiky každý pochopí. Skluz se pak částečně podařilo stáhnout. Bufet s občerstvením i letos fungoval. Bylo možno zakoupit nápoje a k jídlu chleby s tvarůžky či klobásky. V sále bylo vše, na co jsme za ta léta zvyklí: dostatek světla i místa v rámci herního prostoru a krásné a měkce polstrované židle. Losování mělo spád, prostory se opět podařilo ozvučit mikrofonem a fungovaly i dvě nástěnky s vyvěšováním rozpisu jednotlivých kol.
K záznamu klání se jako vždy dostavila i Mohelnická televize. Obstojný byl i cenový fond, ačkoliv co do počtu byly opravdu hodnotnější trofeje pouze pro první místa v pořadí. Ve zbytku šlo spíše o symbolické balíčky, většinou s několika sladkostmi či nealko pitím. Je to naprosto v pořádku. Vítězové si za předvedený výsledek odměny zaslouží, zbytek klubových hráčů si v drtivé většině případů jede především užít hezký den za šachovnicí a setkat se s přáteli.
Černobílá dvojka nad šachovnicí určitě šachy jen černobíle nevnímá.
V roli hlavního favorita se na startu prezentoval velmistr Vojtěch Plát (2498) z ŠK JOLY Lysá nad Labem. Vojta hýřil dobrou náladou, hrál sebejisté šachy. A co si budeme nalhávat - při výkonnostním odstupu ostatních byl třídou sám pro sebe. V turnaji ztratil remízu až v 6. kole, a to s Romanem Gawlasem (1965) z Tatranu Litovel, kterého tento výsledek určitě potěšil. V závěrečném kole s Pavlem Strašilem (2056) pak Vojta remízou jen jistil celkové samostatné vítězství s osmi body. Požádal jsem jej po turnaji o krátký komentář k jeho úspěchu. Byl jsem docela nevybíravě a striktně odmítnut! A to přesto, že se osobně známe, Vojta mé články v minulosti četl, ví, jak píšu a musí mu být jasné, že ode mě žádný bulvár nikdy nehrozí. Ale dobře, respektuju to, je to jeho volba. Prostě vyhrál, tečka.
Perfektní výsledek podal Patrik Gnida (2105) z Šachy Hošťálková. Dokáže si užít každý turnaj, je srdečný, komunikativní a velice vstřícný. Šachem se baví a dobře ho hraje. Dosáhl 7,5 bodu a skončil na neděleném druhém místě. Ačkoliv ani v nejmenším nesnižuji Plátovo zasloužené vítězství, hrdinou turnaje je pro mne osobně on. Ani jednou neprohrál a udělal jen tři remízy. To je krásný výsledek.
Na bronzovém stupni se to pak už trochu zamotalo. Hned tři bojovníci, všichni z řad hlavních favoritů, získali 7 bodů. Třetí a čtvrtý v pořadí měli dokonce i shodné první vedlejší hodnocení, a tak k určení toho lepšího bylo třeba využít až to druhé. To nakonec třetí příčku dopřálo Martinu Formánkovi (2238) z Tj Kobylisy (původně je to ale mohelnický odchovanec). Mimochodem, Martin byl třetí i loni, tenkrát ale nedokázal obhájit pozici nasazené jedničky. S nepopulární „bramborou“ pak skončil prostějovský Roman Závůrka (2100). Oba navíc odehráli hodně nekompromisní a bojovnou soutěž, když ani jednou neremizovali a zapisovali si pouze rezultáty.
A za zmínku stojí i nejlepší skokani turnaje. Největší posun zaznamenal prostějovský hráč bez elo koeficientu Filip Konšel. Byl nasazený až jako čtyřiadevadesátý, ale propracoval se s 5,5 body na devětadvacátou pozici. Polepšil si rovněž Roman Klaban (1688) z ŠK Velké Losiny. Z původního 36. místa na startovní listině nakonec opanoval 15. příčku. Potěšit ho muselo i o víc jak sto bodů vyšší performance elo, než aktuálně má. Pamatuji si, že na srpnovém bleskovém turnaji v Olomouci se trochu herně trápil a stěžoval si především na čas. Takže rapid mu evidentně sedí víc a spravil si chuť. Hezký výkon.
Zleva třetí Formánek, první Plát a druhý Gnida
Takto nějak to tedy proběhlo poprvé bez Karla Volka. Ještě jednou chci poděkovat organizátorům za jejich práci a úsilí a popřát jim, aby s elánem a nadšením vydrželi. A tam nahoru vzkazuji: „Karle, jak vidíš, nic se nezměnilo, na tvém turnaji všichni hrajeme dál.“
Fotogalerie z turnaje
Konečné pořadí v xlsx
Výsledky na Chess-results |
