Stalo se tak v zápase domácího ŠK Olomouc C a hostujícího ŠK Šternberk B. Těmito matadory byli šternberský Konrád Kryst a olomoucký Ladislav Slepička. Mladší Kryst za pár dnů oslaví 83. narozeniny, jeho starší soupeř Slepička letos završí 92. rok svého života. A oba sehráli vážnou soutěžní partii. Neuvěřitelné!
Starší Ladislav Slepička bude mít neuvěřitelných 92 let.
O zápasech okresního přeboru články obvykle nepíšu. Nijak touto soutěží nepohrdám. Sám jsem tam na první šachovnici, kam samozřejmě nepatřím a kde jsem letos za obětního berana našeho klubu, většinou bit jako žito. Dokonce i dobrácky míněné občasné posměšky na „pralesní ligu“ mě nechávají klidným. Stejně jako mnohem taktnější vyjádření českého velmistra Martina Petra, který kdysi v televizním pořadu V Šachu na otázku, co je to vlastně ten okresní přebor, po chvilce váhání a rozpaků reagoval: „No, víte, to je nejnižší přebor... Je to vlastně nejčastěji taková soutěž malých kluků a starých dědečků.“ Tentokrát ale udělám výjimku, protože tato událost za pár řádků stojí.
Hostující Šternberk nakonec těsně a po napínavém průběhu zvítězil 3:2, a dostal se tak na druhou příčku v tabulce. To je však v tomto článku přece jen vedlejší, a tak napíšu opravdu jen kratinkou rekapitulaci. Na první desce autora těchto řádků bílými hrající a podstatně silnější Viktor Mlčák k ničemu nepustil, ve střední hře zahájil matový útok na krále a i přes moji výmluvu a chvilkový náznak protihry s jistotou zvítězil. O srovnaný stav se na poslední desce postaral náš Radoslav Khun, když rovněž přímým útokem porazil mladinkou Viktorii Lemrovou, o které ovšem v budoucnu určitě ještě uslyšíme. Na 2. šachovnici hostující Vladimír Maďar sice trochu tlačil Vladimíra Kubisu, ten se však ubránil a byla z toho plichta. A tak do vedení nás dostal na trojce Radek Hořák, kterému Robert Svoboda také nabídnul plichtu, avšak o něco lépe stojící Radek pokračoval a jeho soupeř záhy chyboval. O osudu zápasu se tak rozhodovalo na 4. šachovnici!
Mladší ze soupeřů Konrád Kryst za pár dnů slaví 83 let.
A na tomto postu vřel duel obou seniorů. Bílými hrající Kryst dlouho v partii tahal za kratší konec a pořád to vypadalo na ztrátu pěšce. Během své hry jsem nemohl partii detailně sledovat a teprve později jsem vyrozuměl, že i Slepička chyboval a do koncovky se šlo se vzájemně vyrovnanou pozicí. Oba hráči však vypadali, že hrají snad o život. Zejména Slepička bojoval se svou obvyklou a nesmlouvavou urputností.
Hráči postupně vyměnili poslední pár věží, nakonec i jezdcové duo a na šachovnici byla k vidění pěšcová koncovka. Kryst ostražitě hlídal opozici svého krále a počítal tempa, Slepička se stále hnal za vidinou vítězství a tahal králem až na hranici rizika.
Místy se u obou projevil věk.
Kryst v jednom okamžiku oprávněně nabídnul remízu. Slepička vůbec nereagoval a o chvíli později potáhnul. Ptal jsem se jej po partii, zda nabídku neslyšel?! „Ale slyšel. Ale proč bych měl brát remízu? Prostě jsem si myslel, že ho nakonec přece jen dostanu,“ odvětil mi udiveně. Měl divoce rozcuchané bílé vlasy, jeho rty se neslyšně během přemýšlení neustále pohybovaly v němé samomluvě a tahy zapisoval s lupou v ruce, protože jinak by už na zápis neviděl. Hrál však tvrdě.
Ladislav Slepička už bez lupy tah nenapíše, stále ovšem hraje tvrdě.
Smířlivější Kryst se pro změnu ošíval na židli a neustále měnil polohu těla, což je u něj neklamný znak nervozity, včetně brýlí, které mu v takovém případě sklouznou až na samotnou špičku nosu, co on ani nevnímá. A byl na tahu, když jej vyrušila iracionální Slepičkova otázka: „Už jsem táhnul?“ Ujistili jsme jej, že ano a ukázali kam. Nakonec Slepička posouvá krále až do týlu nepřítele a Kryst okamžitě předsouvá jednoho z pěšců. Po výměně má svého krále k pěšcům blíže a opticky stojí na výhru, ale Slepička každým další tahem může tempo dorovnat. Hrálo se až téměř do holých králů a konečná plichta byla spravedlivá.
Bylo by to vlastně s ohledem na celý průběh partie i občasné excesy u ní tak trochu legrační. Kdyby to současně nebylo úctyhodné! Toto rozpoložení pociťovali všichni hráči v místnosti. Občasný úsměv na našich tvářích při pozorování oné koncovky a obou seniorů byl veskrze chápavý, nikoliv znevažující. My měli své partie dávno ukončené. A před našima očima hráli tu nejdelší a nejbojovnější ze všech dva kmeti, jejichž vrstevníci v tom horším případě už nejsou mezi námi, v tom lepším si užívají zasloužený klid a odpočívají.
Kolik z nich je schopno a ochotno zasednout k závodní partii, která je - hlavně psychicky - tak náročná i pro mnohem mladší ročníky?! Kdo z nás a jak často v sobě má nezlomnou vůli, trpělivost a hráčskou odpovědnost Krysta, kterému jde na devátý křížek? Kolik šachistů s čistým svědomím může říci, že disponuje za všech okolností tak bojovným duchem a bez ohledu na riziko neutuchající vášní zvítězit jako Slepička, který míří k jednomu století života?
175 let na šachovnici
Psal jsem to už výše. Výsledek zápasu byl vlastně vedlejší. Partie všech ostatních ve srovnání s tou jejich, jakkoliv i oni se dopouštěli chyb, ztratily na svém lesku. Ten den a ten zápas byl o jednom krátkém příběhu. O boji dvou hráčů, kteří ukázali, že šach opravdu nemá hranice a je v něm možné cokoliv.
Závěr pak patří paradoxu: oni už si nic dokazovat nemusí, ani vzájemně, ani sami sobě. Tu partii si prostě a jednoduše užili. Naplno a s odkrytým hledím. Dokazovat a snažit bychom se měli my ostatní. Aby v nás byl aspoň kousek té velikosti, kterou předvedli Ladislav Slepička a Konrád Kryst! | 
