Po šedesáti tazích v partii na šachovnici v drtivé většině případů stojí koncovka. A tu je potřeba umět hrát. Je nejen vyústěním předchozího boje, ale má svá pravidla, nemilosrdné nároky a nezřídka stojí hodně sil. Dává ale i prostor k hravosti, originalitě a konečnému vyjádření.

Dá se v ní samozřejmě zvítězit a slavit. V jiném případě lze ledacos ještě vylepšit či zachránit. A pokud už má šachista přece jen prohrát, pak to stále jde nebojácně a se ctí. Ve všech těchto případech se pak po poctivém boji odchází s hlavou vztyčenou, s úctou soupeře i ostatních. V životě je to v podstatě stejné. Svoji koncovku aktuálně rozehrává Petr Mohapl. A jak ho tak znám, bude to ještě dlouhý boj a soupeř „Život“ se pořádně zapotí.

Šedesátiny byly dříve vstupem do seniorského věku, odchodem do důchodu. To se již změnilo a určitě za to nemohou jen chybějící finance na penzi, kterou bych v rozumném a ještě přiměřeně produktivním věku naopak nám všem přál. Ale kdo Petra zná, ví, že je přesně prototypem této aktuální změny. Na místě výhledového staříka dosud stojí chlap v nejlepších letech, v plné síle, a to fyzické, psychické i intelektuální. Nic to však nemění na tom, že včera oslavil své jubilejní narozeniny!

Šachy jsou mnohdy u Petra až na prvním místě.

Petr je po dlouhé roky nejlepším šternberským hráčem. Za zdejší klub v minulosti samozřejmě hrával a později další sezóny hostoval. To když s ohledem na svoji slušnou šachovou výkonnost přesídlil do TJ Tatran Litovel, kde měl možnost zahrát si kvalitnější soutěže. Je to pochopitelné, s titulem kandidáta mistra je herně opravdu jinde, než zbytek klubu v domovském městě. Je však stále „náš“. Aktivně se o klub zajímá, vypomáhá s rapid turnajem, který zdejší šachisté pořádají, účastní se všech akcí, oslav a s nimi spojených klubových turnajů.

A v podstatě všechny je vyhrává. Nikomu to ani v nejmenším nevadí. Jsme prostě zvyklí, že pokud hraje Peťa, je o prvním místě v podstatě rozhodnuto. A všichni se mu snaží urvat nějaký pro sebe pozitivní výsledek. Takže bez boje to určitě nemá. Své převahy je si samozřejmě vědom. I po všech těch letech ji však přijímá s nehranými rozpaky, které občas sám pro sebe tlumí sobě vlastním humorem. Na vánočním turnaji v závěru loňského roku prohodil: „O nic nejde, budou svátky, od dvacátého tahu vždy zvážím plichtu.“ Už si to nepamatuji přesně, ale při svém zvažování udělal snad nějakých 12 bodů ze 13. Takže za Ježíška stejně nebyl. A k čemu by to ostatně bylo? Na milodary nikdo zvědavý není, šach je prostě boj. Ale přispěl k dobré náladě a taktně zlehčil svoji roli favorita.

Takt a vlídnost jsou vůbec tím nejcharakterističtějším rysem jeho povahy. Z Petra vyzařuje mimořádný klid. Znám jej většinou jen usměvavého, pohodového. Třeba by mi jeho nejbližší doma rychle vysvětlili, že při tom všem je pořád ještě i normální mužský a že až tak stoprocentní to vždycky není, nevím. Ale to nic nemění na tom, že Petr je prostě gentleman každým coulem. V životě i na šachovnici.

Jeho soukromí přirozeně neznám, ale i z těch střípků, kdy ne příliš často hovoří o dětech a domácím zázemí, prostě o svém běžném životě mimo rámec 64 polí, lze mnohé pozitivní odvodit. A ačkoliv ani to nemusí nic znamenat, ještě nikdy jsem neslyšel, že by například o své ženě hovořil jinak než něžně a s jemnou zdrobnělinou: Simonka. Já mám za sebe jasno a třeba mi Peťa s menším zásahem do soukromí ani nevyčiní, že mi stálo za to to říci nahlas.

V tom druhém případě - v oblasti šachu - dokáže být velmi nesmlouvavý, ambiciózní a dravý. Nikdy jsem ho neslyšel nikoho šachově znevažovat. Ani v žertu, když se mluví o salátech a nejde přitom o přílohu k obědu. Naopak, pro všechny má vždycky slova povzbuzení. Ale také nikomu nemaže med kolem pusy. A pokud se zapojí například do analýzy nějaké partie, tvrdě poukazuje na chyby a navrhuje lepší řešení. V čem zůstává i při své obvyklé velkorysosti ryzím člověkem, je velké nervové vypětí u partie. I zde však nakonec vždy převáží jeho charakter.

Založené ruce, klid, soustředění...

Pamatuji si například na jeden zápas s Mohelnicí u nás ve Šternberku asi tři roky zpět. Peťa měl za soupeře Karla Volka a byl to boj jako řemen. Karel tenkrát za černého tahal po celou dobu za kratší konec partie, ale ani on není žádné ořezávátko a tak tvrdě a statečně vzdoroval. Nakonec dospěl do pozice blízké remíze a tuto i nadále úporně bránil. Hodně se oboustranně počítalo, tempovalo. Stačila drobná chyba a Karlovi by se pozice rozpadla pod rukama. Jenže za našeho hráče nebylo vidět, jak dále hru zesilovat. Neviděl to ani Petr. Ovšem zcela pohroužen do hry zkoušel nemožné. Pochody králem sem a tam z jednoho křídla na druhé, přeskupování figur. Karel se držel.

Hrálo se tak poměrně dlouho, až začalo být jasné, že výhra za Petra tam prostě být nemusí a přiblížila se časová tíseň. Nervy obou hráčů byly napnuté k prasknutí. Nakonec to Karel nevydržel a zvolal: „Rozhodčí, chci reklamovat, že soupeř nehraje na výhru!“ Oním sudím byl tenkrát autor těchto řádků. Chtěl jsem namítnout, že jednoznačné to není, že bílý stále vyvíjí aktivitu a nepřešlapuje na místě, ačkoliv by to bylo hodně subjektivní rozhodnutí. Ale které často není?! Než jsem však po kratším váhání promluvil, předešel mě Petr: „Není potřeba rozhodovat, je to remíza.“ I v tak vypjaté chvíli s psychikou na pochodu dokázal po marné snaze návrat k objektivitě. Poctivost v srdci i v mysli. Všem se ulevilo. Ale já ještě dnes Petrovi v duchu tleskám.

Ke mně by tak milosrdný nebyl. Ne, to je jen žert a mé rozpaky nad tím, že s ním mám snad nejhorší bilanci ze všech hráčů v klubu. I já mám někdy „dobrý“ den a hraje mi to. Porazit už jsem dokázal - aspoň v rapidu či bleskovkách - u nás všechny, i opakovaně. Jeho nikdy! Nepočítám jednu upachtěnou pětiminutovku v rámci ryze neformálního posezení mnoho let zpět v litovelském klubu. Uhrál jsem pár remíz, ale jinak jsem bit jako žito. To není přehnané kajícnictví, je to jen úsměvný sebemrskačský úvod k tomu, abych mohl konstatovat, že i Peťa má své, jak se v šachu říkává „ochočené“ soupeře, přičemž já bez uzardění kandiduji na předsedu této skupiny.

I Martin Formánek ví, že materiál v hrsti mu už Petr nesebere.

Výkonnostně šel nyní (možná jen přechodně) trochu dolů. Dosažení kandidáta mistra mu nikdo nevezme, aktuálně ovšem hraje spíše na úrovni silné I. třídy. Co by za to ovšem mnozí dali! A jeho styl?! Už někdejší polský velmistr Tartakower sám o sobě ve srovnání s velmistrem Nimcovičem konstatoval, že poměřovat se s bohy není možné. A tak v tomto duchu berte moji paralelu, když chci říci, že ve stejný den jako Petr slaví narozeniny i někdejší přední světový velmistr a bývalý předseda FIDE Fridrik Ólafsson. Společné mají jedno: oba vyznávají aktivní poziční styl.

Neříkám, že si Peťa nedokáže zakombinovat, ale většinou předvádí nátlakovou poziční hru. A čas od času se nebojí narušit ani rovnováhu či hraje se zajímavým materiálním poměrem sil. Toto si nedovoluje pouze u slabších hráčů. Několik let zpět figuroval i v extraligovém týmu Litovle. A zcela jasně si vybavuji, jak ve své partii s polským velmistrem Jaraczem obětoval figuru za tři pěšce a byl to nakonec jeho soupeř, kdo rychle zakormidloval do remízy. Cenný úspěch! Který ovšem jen dokládá, že Peťa má partie často plné dynamiky a oboustranných možností.

Je absolventem Matematicko-fyzikální fakulty Univerzity Karlovy v Praze, kde absolvoval obor geofyzika, a to až po akademickou úroveň doktora přírodních věd. Ovšem nepatří k oné skupině matematiků a fyziků, u kterých řeči jejich kmene nerozumíte. Zůstal civilní a od fyziky nakonec utekl k výpočetní technice, která jej živí i dnes. A ačkoliv je v zaměstnání úspěšný, vždycky jsem měl pocit, že striktně odděloval práci a zbytek svého času. V době oddychu se - kromě dřevěných pajduláků - věnuje sportu, kdy aktivně například jezdí v léta na kole a v zimě se prohání na běžkách či kultuře. Má v oblibě mimo jiné folk a potkat jej můžete na lecjakém koncertu. A obecnou sečtělost a přehled nezapře i v šachu, stále sleduje aktuální dění, je zcela v obraze stran významných domácích i světových událostí.

Na chvíli zastaví, ohlédne se, oslaví narozeniny a pak opět vpřed!

Turnajů, které v klasickém šachu i v rapidu absolvoval, je bezpočet. Neznám konkrétní výsledky a nedal jsem si práci je zjistit. Musel bych to s ním konzultovat a porušil bych tak možnost jej překvapit tímto článkem. Současně jsem si ale říkal, že je to zbytečné. Předních míst bral porůznu opravdu hodně a seznam by to byl dlouhý. Dodnes na regionálních turnajích v sobotních rapidech téměř všude figuruje v širším poli favoritů. Daleko více jsem chtěl Petra představit jako člověka, trochu jej přiblížit jako šachovou osobnost.

Na jeho počest si zahrajeme, jak je u nás v klubovně zvykem, dříve či později malý soukromý turnaj. A pořádně s ním jubileum touto formou oslavíme. Dnes je ale čas na gratulaci, která by za několik týdnů byla zpozdilá. Čas na první, alespoň symbolický dárek ve formě tohoto povídání. Ujal jsem se toho za všechny v klubu já. Ale vyjadřuji tato slova jménem všech našich hráčů, kteří si s Petrem kdykoliv rádi sednou za šachovnici.

Chci Ti, Peťo, povinšovat k Tvým významným narozeninám především pevné zdraví, všechno dobré, klid a pohodu. Vím, že šachová hra Tě bude provázet ještě dlouhá léta. Přeji Ti na té černobílé štrece dostatek elánu, tvůrčího nasazení, relaxu a radosti. Máme tu čest, že jsi součástí našeho týmu, že jsi jeden z nás.

Všechno nejlepší!