Mohelničtí nic nenechali náhodě. A i když jim vynechala jednička týmu Martin Formánek, přijeli jinak v plné sestavě. A ačkoliv to elově na papíře nevypadalo až tak zle, byli jasnými favority zápasu už před jeho začátkem. U nás to tak růžové nebylo, sestava se opět trochu „látala“, když citelně na přední šachovnici chyběl hlavně Petr Pavlík, plnící si hráčské povinnosti v Litovli.
I přes absenci některých hráčů ze základu jsme přesto chtěli sehrát vyrovnané utkání a chvíli šilhali optimisticky i po slušném výsledku. Odpovědí nám byla ledová, v pravdě zimní sprcha, která se navíc nesla v mírně kuriózní volbě zahájení. Na 4 z 8 šachovnic si černí zvolili Francouzskou obranu! S úsměvem jsem na tento fakt ve chvíli oddechu, když jsme nebyli na tahu, upozornil Olega Urbáška a ten pobaveně přitakal: „Taky jsem si všimnul. A to se ještě běž podívat, že na dalších dvou deskách se sice hrály jiné úvodní tahy, ale pozice rychle přešly do struktur, které opět připomínají Francouzskou.“
Francouzská nadílka právě začala.
A tak se v předvánoční náladě a ve znamení galského kohouta začalo. A jen o chvíli později končilo na 3. prkně, kde domácí Mirek Šuba bílými neustál tlak Julie Jeřábkové. Mirek je hodně taktický hráč a velký bojovník, který je schopen i hůře rozehrané partie obracet ve svůj prospěch. „V zahájení jsem mylně přehodil jeden tah dámou a byla to zásadní chyba, okamžitě se to se mnou vezlo,“ povzdechl si později rezignovaně. Julia se okamžitě chopila příležitosti a přesnou a tvrdou hrou si zajistila rychlé vítězství.
O něco později rezignoval na čtyřce i náš kapitán Miloš Fišer. Ten se černými pokusil čelit staršímu z bratrů Kolářových Radomíru, ale boj se mu nakonec stejně pozičně rozsypal pod rukama. A aby těch dárečků soupeřům nebylo málo, prohrál na 5. desce i náš Luboš Líbal. Ten zahrál ve svém klasickém stylu vabank a šel po krku černými hrajícímu Karlu Volkovi. Dotírat tak riskantně na starého pozičního mazáka, jakým Karel je, se nemusí vyplatit. Což se bohužel záhy ukázalo.
Neupírám ani v nejmenším Lubošovi snahu a originalitu pojetí, je to pořád nesmírně perspektivní hráč, dobře počítá a má obvykle velký cit pro figurky a jejich rozestavení. Do budoucna však bude muset postupně vybalancovat kompromis mezi jistou nudnou a základní bezpečností a svými nápady, jejichž zmíněná originalita nesmí být ve své přemrštěnosti příčinou porážky. Luboš vzal nejprve jednoho pěšce a oddálil dámu z centra boje, po vzetí druhého, už otráveného, rychle končil ve stylu - Karle, gratuluji a hezké Vánoce.
Úvodní šok byl tu, prohrávali jsme bleskově 3:0 a veškerý předchozí optimismus byl ten tam. Další boj se proměnil ve snahu minimalizovat škody a prohrát jen přiměřeně a se ctí. V podstatě souběžně se v ten okamžik dohrávaly další dvě partie. Na 2. šachovnici bojoval jako lev náš zkušený matador Jirka Flejberk, ale s každým dalším tahem začínalo být jasné, že Honzík Kolář, mladší z obou bratrů, opravdu šachově značně zesílil. V nátlakové partii v podstatě jen na jednu branku předvedl bílými precizní výkon a zvítězil zaslouženě a s převahou.
Proč se nešklebit a nesmát, když se vyhrává!
Alespoň o čestný bod pro naše družstvo, jak to nazval bez stínu jakéhokoliv vysmívání Karel Volek, jsem se urputně snažil já na sedmém postu. A dnes to řeknu na rovinu - ne že bych si nějak vzal k srdci připomínky anonymních kibiců ve zdejších diskusích nebo - nedej bože - ve Fialovém koutku a utekl od svého bezpečného pojetí většiny remíz. Protože ono se to lehko káže a těžko trpí. Hraju, jak hraju, víc toho neumím a remíza je při mém stylu u mě prostě nejčastější. A že se v poslední době i přesto hodně snažím s tím něco dělat! Tečka.
Ovšem na Vojtu Hanouska jsem si za bílého věřil. Ne proto, že celá dlouhá léta jsme se za šachovnicí nepotkali, abychom v poslední době hráli spolu už třetí partii, když předchozí dvě na turnajích v rapidu jsem vyhrál. No řekněte sami, i ten Vojta se jednou musí vzbouřit této bilanci a natře mi to.
Rozehrál jsem Hru dámským pěšcem a zprvu se vyvíjelo vše vyrovnaně. Tak vyrovnaně, že okolo kroužící pánové Urbášek a Hájek nás přímo „vybízeli“, abychom to dali za plichtu. Tato nabídka přišla od Vojtu přibližně v 15. tahu. Na desce v ten moment ale stála klíčová pozice, kdy jsem svým posledním tahem chtěl otevřít střed a chystal se obsadit volný sloupec. Vojta reagoval protiúderem a tahem pěšce na c5. Nebylo lhostejné, jak k výměnám dojde. Nabízely se tři možnosti, každá nesla jiné riziko a následný odlišný styl pokračování. Vojta je můj dlouholetý kamarád, normálně bych i remízu vzal. Ale prohrávali jsme 3:0 a vůči týmu mi to přišlo nekorektní. A tak se pokračovalo.
Vojta přemýšlel dlouho a i tak si bohužel zvolil asi nejslabší pokračování, které vedlo k izolovanému pěšci na jeho straně. Od toho okamžiku se mi hrálo dobře. Každým dalším tahem jsem kombinoval tlak na zisk tohoto pěšce v kombinaci s útokem na slabou poslední řadu a matové hrozby. Vojta dlouho všechny léčky eliminoval. Ale jak to bývá, pozice se v určitém momentu zlomí. Našel jsem dva silné tahy dámou, tím druhým jsem Vojtu postavil před hrozbu matu a po jejím krytí vynuceně dostal vidličku koníkem a ztratil kvalitu. Pár dalších tahů byla už jen ukázka, že výhru nepustím. Konečně jsme aspoň snížili skóre. Vojta mi oplatí příště.
Mírné drama se pak událo i na šestce a osmičce. Na vyšší z obou desek Vlado Maďar zvolil za černého Skandinávskou obranu, avšak se zkušeným Milanem Hájkem v průběhu boje ztratil pěšce. Později mi Vlado řekl, že jedinou naději viděl v aktivní a riskantní hře, kterou sice Milan ustál, avšak Vlado získal pěšce zpět. Nakonec se oba shodli na remíze, ale faktem zůstává, že za plichtu může být Vlado ještě rád a že se Milan zřejmě trochu unáhlil, protože v pozici se o výhru pokoušet mohl.
Druhý nerozhodný výsledek padl na poslední šachovnici, kde sváděli bitvu ve věkovém odstupu dvou generací náš nestor Konrád Kryst s Davidem Skřivánkem. Hostující mladík hrál s jasnou chutí po vítězství a po nabídce remízy od Konráda se jen rozpačitě podíval na poblíž stojícího Karla Volka a špitl: „Smím hrát dál?“ Po ujištění, že samozřejmě ano, drtil svého protivníka dál.
Ale i Kryst má zkušeností na rozdávání. Střelcovou koncovku zuby nehty držel i s pěšcem méně a ve vhodný okamžik reklamoval trojí opakování pozice. David oponoval, že se pozice opakovala jen dvakrát, zapomněl ovšem, že nemusí jít o trojí opakování bezprostředně po sobě, což se v následném rozboru rozhodčího i prokázalo! Další prohru jsem nám samozřejmě nepřál, ale pro sympatického a zcela korektního Davida to bylo pochopitelné rozčarování. Příště si na tyto herní situace musí dávat větší pozor, pokud bojuje o výhru. Výše uvedené skóre pak uzavřeli v souboji obou jedniček Ivoš Vymětalík s hostujícím Olegem Urbáškem. Tuto partii jsem v podstatě neměl příliš prostor sledovat, ale Ivoš mi naznačil, že za celou dobu příliš nevybočila z rovnováhy: „Chvilku se mi zdálo, že bych to mohl mít lepší, ale nakonec tam nic nebylo.“
Za oknem se nechumelí, ale svátky se blíží - tak šťastné a veselé...
Mohelnici gratulujeme za ten francouzský výprask! Článek je dnes o něco delší než jindy a omlouvám se, že jsem ho napsal opravdu v lehkém tónu. Ale jak zaznělo ve slavné komedii Láska nebeská: kdy jindy se to hodí, než o Vánocích. Výsledek zápasu byl ostatně jedna věc, srdečná a velice přátelská nálada pak druhá. Povinšovali jsme se vzájemně k nadcházejícím slavnostním chvílím a rozešli se s úsměvy na rtech a někteří přátelé i se malými vzájemnými drobnostmi pro radost.
Dovolte mi, abych v závěru za Šachový klub ve Šternberku popřál všem hráčům i jejich blízkým požehnané, klidné a pohodové vánoční svátky. Do roku 2020 pak hodně štěstí, tolik potřebné zdraví a samozřejmě - jen samé správné tahy na šachovnici! |
