Ani věřit se tomu nechce. Už ta šedesátka Milana Zapletala před deseti lety mi tehdy přišla taková divná. K němu jakoby nepatřičná. Nepochopitelná. A nyní prý vydatných, dědečkovských sedmdesát. Při pomyšlení na to chvílemi jen nevěřícně koukám a hned poté se rozpačitě usmívám. Tak jistě, datum narození nelže. Ale neklamou ani Milanovi mladistvé oči a stále stejný čtverácký úsměv pod knírkem. Tohle prostě nějak nejde dohromady.

Milana znám bezmála dvacet let, co jsem se přiženil do Šternberku a dorazil do zdejšího šachového klubu, aby mě vzali mezi sebe. Vždycky to byl poměrně vysoký a robustní chlap. Ne, opravdu nenarážím na těch pár kilogramů navíc, v tomhle věku už takové hlouposti nemá cenu řešit a kdo je s trochou nadsázky líný se najíst, ať se klidně postí. Spíš mě vždycky bralo, že v něm i při jeho razantní postavě bylo odjakživa něco jemného, skoro až zranitelného.

Vidím v duchu, jak si vykračuje po ulici. Pevným a nikterak svižným krokem. Uvážlivě. To je pro něj ostatně charakteristické i v životě. Nikam se nežene. Není pomalý ani nepružný, spíše přemýšlivý, neuspěchaný a jeho jistá usedlost a konzervativnost k němu neomylně patří. Vysoké čelo, už přece jen hodně prořídlé vlasy, bystré oči za brýlemi, rozhled a vzdělání, prostě téměř profesorský zjev.

Vždycky mi imponoval, už jen proto, že nikde nevyčníval a neprosazoval se, přesto byl vždycky nepřehlédnutelný. Z Milana zkrátka sálá důstojnost a neokázalost. Příjemné vlastnosti. A že má - jako každý z nás - i některé horší? A kdo by na to při gratulačním článku myslel?! I když... No dobře, mohl by zlepšit určitou nedochvilnost, která celé roky baví a dohání k žertům všechny členy šachového klubu. No jo, ale to už by zase nebyl on.

Vzděláním je andragog a absolvent filozofické fakulty olomoucké univerzity. Vysokou školu si před mnoha lety pořídil dálkově. Dodnes se v oboru orientuje, ačkoliv se jím neživil. Pracovně značnou životní etapu před důchodem strávil jako daňový specialista na šternberském finančním úřadu. Lásku k šachu nezapřel ani při svém vzdělávání, je jedním z nemnoha jedinců, kteří svoji diplomovou práci zasvětili právě šachovému tématu.

Vždycky byl výborný hráč a dlouhé roky patří k nejsilnějším šternberským šachistům. Své zkušenosti a umění aktuálně již několik let předává v šachovém kroužku dětem. Ne, mistrem ani kandidátem mistra se nikdy nestal. Ale dlouhé roky udržoval kvalitu velice silné I. výkonnostní třídy. Jeho hra jej dokonale odráží. Hluboká, nešablonovitě nápaditá, postavená na značných znalostech zahájení a principů ve všech fázích boje. Který je v jeho stylu typicky přísně poziční!

V posledních letech šel elově už trochu dolů, roky se prostě ošidit nedají. Ovšem co by i tak za jeho současný fide koeficient 1825 a rapid elo 1873 mnohý šachista dal. A Milan dostal do vínku i nadhled nad partií, poctivost při její tvorbě, automatické a nenucené vystupování getlemana i schopnost pokorně a s uznáním soupeři přijmout porážku. Je skromný a v chování noblesní.

Stydím se, že si nemohu vzpomenout, kdo to byl a než citovat nesprávně, to raději neadresně, ale kdosi mi kdysi říkal: „Milan, ač výborný hráč, možná není u nás ten úplně nejlepší, ale jedno prvenství má. Nikdo z našich nevidí a nepočítá tak hluboko jako on. Škoda jeho jiných slabin, s tímto propočtem a vhledem mohl být minimálně o třídu výš.“

A já mohu doplnit i další postřeh. Jeho výrazně silnou stránkou je nátlaková hra. Pokud z dobrého pozičního základu získá výhodu, připravte se, že vás bude mačkat jako citron. Žádné efektní kombinace, tah po tahu bude systematicky utahovat šrouby a dokazovat vám méněcennost vaší pozice, až nakonec jeho převaha triumfuje. Samozřejmě ne vždy, téměř každá pozice je poměrně dlouho obranyschopná. Ale zdaleka ne každý tento tlak ustál a Milan slavil mnohá krásná vítězství, když na jeho partie a techniku v nich byla radost se dívat.

Někomu v šachu může přijít poněkud bojácný a s vyšším věkem je už smířlivější, než býval dřív. Jenže to je naprosto normální jev téměř u každého, zvláště pokud vás značně trápí vysoký tlak. Šachy jsou obrovskou psychickou zátěží a s přibývajícími léty si vybírají svou daň. Přesto to není s remízovou smrtí u Milana tak jednoznačné.

Už dávno jsem si všimnul, že potřebuje pomyšlení na jistotu remízy v rukávu jako svůj doping. Ale to není totéž, že vám tu remízu nakonec nabídne nebo přijme. Stává se často, že se mne jako kapitána přijde během zápasu zeptat, zda smí plichtu nabídnout. V podstatě vždycky mu na to kývnu. A pak koukám, jak hraje dál. Bývají utkání, kdy se přijde takto ujistit i dvakrát či třikrát. Ale žádná remíza se nakonec nekoná. Může prohrát, dokáže však stále ještě hodně často vyhrát. Každý na to holt ve své hlavě jdeme jinak a za to se nikdo nemusí stydět. Milan je stále velká opora týmu a podává i ve svém věku relativně stabilní výsledky, když nezřídka ještě pořád hraje první či druhou šachovnici. A každý ví, co to znamená.

Je sečtělý. I v šachu nelenil a studoval jeho historii. Má značné znalosti a vědomosti o vývoji této hry, registruje světové hráče a jejich výkony, zejména hráče starší generace. Nezapře ani pedagogický talent, když řadu věcí dokáže podat velmi poutavě, často s podtextem sobě vlastního, trochu suchého humoru.

Chci Milanovi v závěru jménem členů šternberského šachového klubu i v zastoupení všech, kdo jej znají a mají ho rádi pogratulovat k významnému životnímu jubileu. Vinšuju všechno nejlepší, pevné zdraví, klid a pohodu. A samozřejmě neutuchající šachový elán a chuť do hry!