Jan Kalendovský loni oslavil sedmdesátku. S gratulanty se samozřejmě roztrhl pytel. Gambit nejde popřát rozhovorem záměrně s křížkem po funuse. Já prostě jen dlouho sbíral odvahu (a připravoval se) realizovat rozhovor s takovou osobností a znalcem. Je to světoznámý brněnský šachový historik. Je ovšem i novinář a spisovatel tlustých šachových knih i menších brožur. Je to bývalý vedoucí šachových hlídek v celé řadě novin a časopisů i sběratel šachových reálií a majitel největší soukromé šachové knihovny a archívu v ČR. Někdejší ligový hráč mistrovské třídy a rozhodčí mnoha soutěží je velice skromným člověkem. Snad až moc. V naší rozsáhlé mailové korespondenci jsem oproti očekávanému nadšení i záplavě dat a nekonečného rozhovoru, jež bude třeba krátit, narazil na jeho mírné rozpaky, pochybnosti o vlastních kvalitách a registroval i jistou únavu.

Nejprve mne to udivilo, a to i když pominu prostý a známý fakt, že nejvíce se obvykle podceňují právě ti, kteří mají nejvíce co říci. Ale pak mi to došlo. Onen „chromý stařík“, jak se mi pan Kalendovský s mírnou nadsázkou sám tituloval, prostě a jasně může být už mírně unaven životem. A slova méně líbivá - snad i do určité míry frustrován. Lze se mu ale divit? Za sebou má celoživotní dílo obrovského rozměru a práce za tři lidi. Přesto si pamatuji, že řadu projektů nedotáhl z jediného důvodu - nebyly peníze na jejich realizaci, nebyl často zájem. To ovšem není jeho ale náš problém! Mám doma některé jeho knihy, které jsem vídával i v levných knihkupectvích. Jsou to historické klenoty a nemůže za to jejich nekvalita, ta vina a částečná hanba padá na laxnost šachistů, kteří nečtou. A našlo by se toho víc, mnohem víc. Ono to tak bývá, skutečná kvalita se nezřídka ubírá trnitou cestou. Avšak ne - nechci jen planě kritizovat a ulevovat si. Chci jen říct, že plně chápu „svého“ staříka.

Pane Kalendovský, říkám to k této příležitosti a říkám to nahlas. Vy už nemusíte nikomu nic dokazovat, ani sobě. Za Vás dílo a nezměrná práce hovoří srozumitelným jazykem. Přeji Vám jménem Gambitu k významnému jubileu dodatečně všechno nejlepší, pevné zdraví a máte mou úctu. A jistě nejen mou.

Gratulace k významnému životnímu jubileu je na místě. Řada lidí v takových chvílích s nadsázkou tvrdí, že v tomto věku už není co slavit. Nemyslím si to. Jak jste si to užil Vy, myslím především v šachových kruzích?

No víte, čím je člověk starší, tím míň kolegů si ho ještě povšimne. Pěkný článek o mně napsal do Československého šachu přítel Standa Juříček. Upřímná přání mi došla od Šachového svazu ČR, ale hlavně prostřednictvím Facebooku od mnoha zahraničních šachových historiků. Často to bylo spojeno s žádostí o pomoc nebo o článek, takže člověk má pořád na čem pracovat.

Kdysi jsem z legrace napsal, že letitý šachista je pro mě každý, kdo je uveden v Malé encyklopedii šachu z roku 1989. Vy nejen že tam figurujete, ale jste jejím spoluautorem! Cítíte se v tomto smyslu dostižen časem?

Tuto otázku jsem asi moc dobře nepochopil. Spíše se cítím dostižen vlastní nedokonalostí. Když jsme si rozdělovali okruhy témat pro Malou Encyklopedii, rozhodl prof. Veselý, že starší období (zhruba do druhé světové války) zpracuje on, úlohy a studie pan Formánek a mladé hráče a to ostatní po roce 1945 já. Moje chyba je v tom, že jsem se na kontrolu příspěvků (zpracovaných hesel) mými kolegy nezaměřil dostatečně (spíše vůbec), a tak se v Malé encyklopedii vyskytlo dost nepřesností. Tím nechci nijak snižovat úsilí našeho malého kolektivu, ale moje úcta k autoritám byla stále příliš veliká. Ostatně ani na mnohé osobnosti, události a pojmy se nedostalo a já to pak řešil takovým dodatkem Encyklopedie v jednom z turnajových programů mého klubu Lokomotiva Brno. Někdy těsně po „sametu“ napsal zajímavý článek o vzniku Malé encyklopedie do Československého sportu tuším prof. Veselý a tam stručně zmínil, kdo z cenzorů v nakladatelství Olympia nám práci hatil a vyškrtával některá hesla slovy „veličina regionálního významu“, nemluvě již o pokynu, jak psát o Pachmanovi, Kaválkovi, Korčném apod.

Jste samozřejmě celoživotně i závodní hráč (a poměrně silný), ale Vás je nutno představit především jako šachového historika. V tomto ohledu jste jednou z celosvětových autorit. Ne každý, zvláště v moderní době, si však už dovede představit, co přesně za činností šachového historika stojí. Udělejte nám, prosím, krátký obecný vhled.

Především bádání v dobových pramenech - tedy šachových knihách, časopisech a také v šachových rubrikách, tu i zahraničních. Za tím účelem jsem léta vytvářel vlastní šachovou knihovnu, která měla předtím, než jsem ji musel, částečně z existenčních důvodů, „rozpouštět“, několik tisíc svazků, resp. ročníků časopisů. Před elektronizací mnoha novin i časopisů to znamenalo (do zahraničí jsem jako podnikový archivář Ingstavu a „nositel státních tajemství“ prakticky nesměl a kromě Polska a Jugoslávie jsem také bohužel nikdy mimo republiku nebyl) sehnat adresy zahraničních kolegů a poprosit je o oxeroxování článků, které mne zajímaly z u nás nedosažitelných pramenů. Předtím jsem ovšem celá léta chodil do brněnské Pedagogické knihovny na Solniční ulici a půjčoval si ze zdejší sbírky šachové literatury všechno, co tam pro historika důležitého měli. Tedy nejen knihy, časopisy a rubriky, ale i různé turnajové bulletiny a tak podobně. Dodnes mám doma snad metráky výpisků nebo xeroxů. A těmi ochotnými zahraničními kolegy byli Tony Gillam z Nottinghamu, pan Romanov z Moskvy, Pablo Moran ze Španělska a mnozí jiní. Takže materiál je částečně shromážděn a začíná práce na zvolených tématech. Mojí největší zálibou bylo a je psát o našich šachových hrdinech (Duras, Flohr, Hromádka, Menčíková, Prokeš...) i o menších hrdinech a kolezích z Brna a druhou největší zálibou shánět podklady k turnajům, o nichž ve své době kniha nebo bulletin vydány nebyly. Později se na takovou mravenčí práci vydali mnozí jiní šachoví historikové, já se pokládám tak trochu za „zakladatele“ tohoto žánru. No a pak je potřeba výsledky bádání publikovat. V tom jsem měl neobyčejné štěstí. Od roku 1975 vydával náš klub, vedený panem Jiřím Vachkem k našim Veletržním turnajům a vánočním Olexovým materiálům brožury, kde byl na prvních 2-3 stranách program turnaje, resp. loňské výsledky a ostatní prostor zaujal můj výtvor. Seznam těchto brožur má na svém webu Karel Mokrý a dodnes řada autorů mi posílá své knihy o důležitých šachových postavách s tím, že inspirací pro jejich bádání byly moje brožury (Kolisch, Breyer, Réti, Menčíková, Flohr).

Jak už to tak bývá, život něco dá a jiné vezme. Vaše činnost v průzkumu dějin šachu je za všechna ta dlouhá léta velmi bohatá. Přesto - pokuste se stručně zrekapitulovat v tomto ohledu Vaše nejvýznamnější šachové milníky a ohlédnout se za svoji dosavadní kariérou.

V soutěžním šachu jsem nikdy nic moc neznamenal. Když se člověk naučí základům víceméně v pozdním dorosteneckém věku, to je na mistrovské vavříny pozdě. Moje první otištěná partie v tisku pochází z přeboru armády 1971, kde jsem obsadil 14. místo z 18 účastníků a glosoval ji v Obraně lidu velmistr Jansa. V letech 1972-1976 jsem měl to štěstí, že jsem mohl hrát 1. ligu (dnes je to extraliga) ve skvělém kolektivu Univerzity Brno. Většinou na posledních deskách s průměrným výsledkem. Jinak - začínal jsem díky kolegovi Zdeňku Závodnému ve Státních orgánech Brno v Městském přeboru, pak přišla éra Univerzity a od roku 1976 jsem člen Lokomotivy Brno, kde jsem hrával nejprve za první družstvo II. ligu (to je dnes liga první) a teď jsem členem Loko B (v KP I. třídy) a Loko E v KP dvojce. Svoje nejvyšší mezinárodní elo jsem získal jako host v týmu Bzence za padesátiprocentní výsledek v divizi a činilo 2160 bodů. Od té doby jsem jenom klesal až na dnešních 1960 a stejná tendence bude pokračovat. Navíc samotné hraní mne nikdy moc nebavilo, časté porážky jsem těžce nesl. Rapidy a podobné turnaje jsem skoro nehrál, leda tak ještě blicky. Např. v každoročních přeborech Brna jsem dnes v historických tabulkách v počtu účastí třetí za pány Vykydalem a Píšem, nejlepší umístění je stříbrná medaile. Vážných turnajů jsem odehrál minimum. A titul kandidáta mistra jsem získal jen díky tomu, že jsem si sám zorganizoval kandidátský turnaj (v rámci klubu Královopolská Brno) a přátelé mi zkrátka pomohli.

Často dnes vnímám, že šachisté už tolik nečtou. Na čem a s jakými výstupy tedy aktuálně pracujete a v čem má tato práce smysl?

To je dobrá otázka. Pracuji především na tom, o co mne někdo požádá! Vlastní témata jsem vyčerpal, jsou uloženy v mém počítači v rukopisech. A těch rukopisů, rešerší a článků jsou stovky, možná tak 300. Například moje rešerše o české účasti na šachových Olympiádách. Kompletní bulletiny existují od roku 1939. Ale o olympiádách 1927 v Londýně, 1928 v Haagu, 1930 v Hamburku, 1931 v Praze, 1933 ve Folkestone, 1935 ve Varšavě a 1937 kompletní sbírky partií nebyly nikdy vydány, jenom výběry. Kolegové ze Švédska prý vlastní všechny zápisy partií z olympiády ve Stockholmu 1937, ale knihu slibují vydat již 15 let a pořád nic. Aspoň byli natolik přátelští, že mi poskytli naskenované neznámé partie Salo Flohra, Brňana Zinnera a Věry Menčíkové (ta vyhrála souběžně pořádané MS žen, kde hrála i její sestra Olga a Pražanka Nelly Fischerová), u ostatních našich olympioniků (Foltys, Pelikán a Zíta) z toho roku to prý tak jednoduché nebude, musejí se „poradit“, neboť ty zápisy vlastní několik badatelů společně. Na mém Facebooku se také leccos dozvíte, na čem pracuji a komu pomáhám. Malý příklad z letošního roku 2018: přítel Bohuslav Skácel by byl rád, kdybych napsal knížečku o jeho paní Libušce Skácelové, za mlada Záhorovské. Jistě si na její jméno vzpomínáte. Velmistr Vlastimil Hort mne prostřednictvím přítele a sběratele šachové literatury pana Michálka z Plzně žádá o nějaké údaje o mistru Josefu Runzovi, který hrál v Praze 1944 proti mistru Bohatyrčukovi (tehdy tu byl Bohatyrčuk jako „Vlasovec“). Kolega Gillam by rád nějaké další podrobnosti o předolympijském turnaji našich mistrů v Praze 1924. A aktuálně mne oslovil Vojta Plát, že jeho přítel připravuje český překlad Třídníku šachových zahájení ECO (podle Informátoru) a shání nějaký pramen, jak kterou variantu pojmenovat, resp. po kterém šachistovi má jméno.

Mnozí šachisté historii královské hry často přehlížejí, nemají mnohdy ani základní znalosti. Zajímá a pohlcuje je závodní šach, hra samotná, kultura a dějiny šachů je však do značné míry míjejí. V tomto smyslu dokonce kdysi padl návrh, že například u udělování titulu velmistra by kromě splněných norem měla být zavedena i jakási zkouška z historie. Byl to samozřejmě jen více méně akademický a naléhavý impuls, který měl poukázat na nedostatečnost v tomto směru. Ale nebyl tak daleko od pravdy, co myslíte? A jak obecné povědomí o kultuře a historii šachů u široké šachové veřejnosti vnímáte?

Vnímám to samozřejmě negativně. A jsem rád, že přinejmenším velmistr Vlastimil Hort se snaží prostřednictvím různých besed a kvízů při velkolepých akcích Pražské šachové společnosti pana Matochy toto povědomí o historii a osobnostech královské hry zvýšit. Jistě není sám, ale jeho příkladu si velmi vážím.

Historik je v archivech jak doma, i když jsou samozřejmě i další způsoby jak získávat prameny. Zvědavost mi však nedá - jak rozsáhlý máte Vy sám svůj soukromý archiv doma? A kolik kousků a v kolika jazycích čítá Vaše šachová knihovna?

Dodnes mám plný byt různých šachových knih, časopisů, bulletinů, zpravodajů, výstřižků, fotek a podobně. O část těch nejvzácnějších jsem už přišel a dál je po světě šíří náš skvělý šachový antikvář - velmistr Karel Mokrý. Moje knihovna, roztahaná po celém našem třípokojovém panelákovém bytě, měla kdysi asi 3000 svazků, teď je to o něco méně. A moje milá žena Jiřina mi slíbila, že až to jednou přijde...bude to házet z okna ven. Protože bydlíme v 7. patře, tak se bojím, aby se náhodnému chodci něco nestalo. Ale to už za to odpovědný nebudu.

Internet jako zdroj informací - ve srovnání s klasickými, ponejvíce písemnými zdroji - šachovému historikovi zřejmě až tak moc nepomáhá. Mladí lidé se na něj ovšem už zcela spoléhají. Někdy k užitku, jindy ke škodě. Co bude s průzkumem a systematickou prací na objevování a popisu šachové historie, až nebudou k dispozici nadšenci a znalci, jako jste Vy? Registruje v mladé generaci nějaké své spolupracovníky a věříte v životnost svého oboru i do budoucna?

Občas se objeví nějaký zájemce o šachovou historii, ale spíš s konkrétním zaměřením na svůj region, město, oddíl. Také vyspělejší (myslím věkově) jedinci tu jsou, třeba z Plzně pan Jan Michálek, skvělý sběratel všeho šachového, nebo Honza Ježek, syn IM Jaroslava Ježka, který se zabývá např. dělnickým šachem v Plzni a sepsal o tom velmi zasvěcené pojednání. A pokud jde o internet, ten nám všem šachovým nadšencům pomáhá v tom, že se zde postupně zpřístupňují klasické šachové knihy, časopisy a novinové hlídky! To je přece nesmírné ulehčení práce, když dříve věci uložené v málo dostupných zahraničních knihovnách mohu studovat a stahovat přímo z obrazovky svého počítače!

Když jsme si domlouvali rozhovor, zmínil jste mi, s kolika lidmi ze světa spolupracujete. Mnohdy jsou to slavná šachová jména, můžete se o ně podělit i se čtenáři? Co po Vás nejčastěji chtějí? A jak zvládáte jazykovou různorodost, kdy jsou doslova ze všech koutů světa?

Některé už jsem jmenoval v odpovědi na třetí otázku. Jsou to hlavně lidé sdružení v Associaci Kena Whylda, anglického šachového historika, s nímž jsem spolupracoval při shánění materiálu pro jeho knihu o Laskerovi, nebo v jeho hlídce o šachové historii Quotes and Queries v British Chess Magazine. Samozřejmě chtějí staré šachové partie a jiné informace z českých, případně rakouských, polských a německých pramenů, nebo potřebují něco přeložit třeba z ruštiny. Šachoví historici jsou lidé inteligentní, vždy mi stačila moje skromná němčina a ruština (psaná latinkou!).

Prošel jste už mnohé. Dokáže Vás i dnes ještě něco překvapit, nebo doslova nadchnout? V šachové historii bych předpokládal, že se takové perly čas od času objeví, je to přece v podstatě bezedná studnice, ne?

Mne dokáže nadchnout objevení neznámé partie některého z velkých hráčů minulosti (Durase, Rétiho, Flohra, Menčíkové a samozřejmě i cizích), nebo zapomenutá partie z dávných českých přeborů, počínaje rokem 1872. Nemusejí to být žádné perly, ale spíš kamínky doplňující celkovou mozaiku. Letos to byly třeba 3 zcela neznámé partie Emanuela Laskera ze simultánky v Plzni 1908 (na něž upozornil p. Michálek) nebo partie Kruliš-Randa - Brach z 1. kola III. sjezdu Ústřední jednoty českých šachistů v Praze 1909.

Kdybyste si jako šachový historik a právě pro historii samotnou mohl něco (cokoliv) přát, co by to bylo?

Více mladých zájemců o tento obor, více pochopení ze strany centrálních šachových orgánů, případně nějaký grant. Ono totiž je v šachu, zdá se, na nezávodní činnost peněz stále méně, což se projevuje i v řídnoucích honorářích za články, které píši pro různé vydavatele.

Rozhovor byl převzat z časopisu Gambit.