Každý odchod z tohoto světa je pro pozůstalé bolestivý. Pokud se však někdo do objetí věčnosti vrhne po hlavě a naprosto nečekaně, je náraz a šok z takové události dvojnásobně strastiplný. A přesně takto nám ve zlomku okamžiku zemřel dlouholetý předseda ŠK Šternberk Stanislav Procházka. Ve věku pouhých 63 let.

Jeho nečekanému skonu předcházelo pár událostí, jejichž vývoj se ubíral rychlostí, která všem brala dech. Bez sebemenšího varování zkolaboval v rámci zdravotního problému, se kterým se pár let potýkal. Následoval převoz do nemocnice i standardní léčba. Standa sám v těchto chvílích nepodléhal žádné skepsi a i z nemocnice telefonicky nejenže plánoval brzký návrat domů, ale zcela v duchu své povahy se zajímal o složení mančaftu na poslední zápas Krajského přeboru s Velkými Losinami. O dva dny později však už telefon nevzal a členové klubu se dozvídají o závažných komplikacích. Žádáme o kontumaci zápasu, zavládne velká nejistota a obavy. Vzápětí přichází předzvěst smutné jistoty, šance už nejsou příliš velké. Zpráva o úmrtí pak pouze završuje těch pár smutných dnů.

Den a půl poté se scházíme v klubu. Je třeba připravit se na poslední rozloučení a nastínit si jak bezprostředně v rámci klubového života dál. Za okny zvolna padá tma a my sedíme v kruhu. Šachovnice i figurky leží ve skříních. Místnost je prosycená hovorem a vzpomínkami na toho, kdo se nám už nikdy nevrátí. A všichni si náhle uvědomují, jak moc jsme ztratili. Klub bude fungovat samozřejmě dál, ale už jinak než za jeho dlouholetého vedení. Skončila jedna epocha a dá se jediné - zachovat jeho odkaz a pokračovat.

Byl to výjimečný, lidsky i charakterově nesmírně vzácný chlap. A šachista jakých se rodí jen málo. Ten večer v klubu jsme si v rámci vzpomínek řekli mnohé. Přesto se mnou doslova zacloumala věta, kterou v jednom okamžiku do ticha pronesl Petr Mohapl: „Kluci, my všichni většinou hrajeme pro sebe, Standa ale skoro vždycky dělal a hrál pro ostatní lidi!“ Výstižněji to už nikdo nemohl charakterizovat.

Stanislav Procházka (vpravo) byl výraznou postavou šachu Olomouckého kraje.

Svůj domovský šachový klub vedl plus mínus třicet let. To je pořádná porce funkcionaření. Samotného by mě zajímalo, kolik stovek (nebo ještě více?) hodin dobrovolné a často nijak neoceněné práce šachům a jejich organizaci věnoval. To číslo by asi mnohým vyrazilo dech. A pracoval zdánlivě bezúnavně, vždycky velice obětavě a především - nenápadně. Byl to ovšem taky jen člověk z masa a kostí. Ne vždycky byly soupisky poskládané ke spokojenosti všech, stejně tak občas poslouchal výtky na zpoždění a tu a tam opomenutou činnost. Nemusím se v tomto případě z povinnosti držet klišé - o mrtvých jen dobře, abych bez uzardění mohl konstatovat, že nikdy k žádnému přehmatu nedošlo kvůli lenosti nebo nesvědomitosti. Standa prostě a jasně dělal v klubu i nad jeho rámec skoro všechno a je zcela přirozené, že občas nestíhal. Přesto vykonal v úhrnu práci tak za tři lidi.

A nezapomínejme - šachy a předsednictví klubu jsou zábavou, nikoliv životním posláním. Bylo tu zaměstnání, rodina, další společenské vazby. I jemu postupně odrůstaly a nakonec zcela dospěly děti, později přišla i vnoučata. I on se pral s obtížemi nové doby, s prací a s živobytím. Přesto všechno se šachu upsal krví.

Ale opomíjet kvůli tomu například soukromý život nemohl. I tak se jeho žena často usmívala, že u nich doma byly šachy vždy až na prvním místě. Měla pochopení a nejenže to tolerovala, ale občas i sama přiložila ruku k dílu. Stejně tak později i zbytek rodiny. Kolik se jen navozili do klubu pohoštění, když pořádal přátelské turnaje, přičemž velikonoční a vánoční rapid přebor pro členy klubu a pro pár dalších pozvaných hostů se v posledních letech staly samozřejmostí. Oslavy významných jubileí členů klubu, mládežnické akce v rámci turnajů spřátelených měst, dlouholeté trenérství dětí v šachovém kroužku, aktivní role rozhodčího II. třídy a především nekonečné série všech možných přeborů. Standa chodil na všechny, od okresu až po kraj. Takových i jiných akcí by se našlo ještě mnoho. To všechno samozřejmě vedle průběžné a mravenčí funkcionářské činnosti. Klub žil a prosperoval, protože s klubem - vedle své rodiny - žil Standa. Za to je každé poděkování málo.

Byl lidský v tom nejlepším slova smyslu, pozorný a taktní. „Kdy už si uhraji první ELO?“ tázal jsem se při přeboru klubu, který jsme zvažovali na zápočet, jako úplný nováček. „Přijde to, neboj. Jenže v tomto okamžiku máš zatím na kontě čtyři knedle, takže bych tak nespěchal,“ usmíval se Standa. I takový byl: zdrženlivě upřímný, aby vystihl i nelichotivou realitu, ale případně příliš neublížil. „Chceš ještě kávu, Petře?“ ptá se tiše hostujícího Petra Pavlíka, který pozdě odpoledne dohrává mnohahodinovou těžkou partii. Petr k tomu sám později řekl: „To kafe jsem s díky odmítl, ale uvědomil jsem si tenkrát, že Standa i po odehrání své partie přesně věděl, co se děje. Byl stále přítomen, prožíval zápas až do konce a tiše a nenápadně se staral o hráče. To byla úžasná podpora.“

Byl samozřejmě velmi aktivním šachistou. Ještě při mém příchodu do klubu, tedy cca před 16 lety, hrál stejně dobře vážné partie, jako rapid i bleskovky. A vždycky měl ze hry radost. Třeba i jen z volných partií. „Hoši, vyhrál jsem 6:4 blicky s Mirkem Šubou,“ zazněl například jednou nečekaně Standův hlasitý výkřik při obvyklém úterním podvečeru v klubu, když se mu podařilo porazit v malém zápase našeho specialistu na pětiminutovky. V šachu prostě dokázal být spontánní. Tato příhoda skončila samozřejmě smíchem a pobavením, ale přesně zapadala do rámce přátelské pohody, kterou Standa očkoval i ostatní hráče v klubu.

Postupně s věkem v rychlejším šachu poněkud zeslábl, avšak ve vážných partiích si výkonnost držel dál. V dobách hluboko před elo koeficientem si uhrál I. výkonnostní třídu. Posledních 5 let neustále osciloval okolo průměrného ela 1830. A když na jednu či dvě sezóny spadl těsně pod hranici 1800, vyburcovalo jej to natolik, že se vzápětí vrátil zpět.

Hrál většinou pozičně založené partie. Nebál se zakombinovat si, ale takových okamžiků bylo přece jen méně. Co však jeho šachový rukopis činilo osobitým, byla dynamika ve hře. Zdravý poziční základ tvořil v partii jeho zahájení, které nikdy samostatně nestudoval, a ačkoliv se letitou praxí některé systémy nakonec přece jen do určité míry teoreticky naučil, teorií samotnou se neprobíral. Poctivě však přiznával, že je to nedostatek.

Ano, občas na tyto chybějící znalosti v partiích doplácel, zejména pokud soupeř informován byl a podařilo se mu některou z jeho výstaveb rychle vyvrátit. Většinou však v pozičním duchu vyvinul figury a postavil zdravou a více či méně perspektivní pozici. V čem perspektivní? V možnostech další hry!

Standa nevyčkával vzadu. Cit pro nebezpečí samozřejmě měl, ale hájit celou partii dopředu naplánovanou remízu v nudné, sterilní a po cílených výměnách stále jednodušší pozici nebylo nic pro něj. Stanovil si plán hry a ten realizoval. Netvrdím, že bezchybně. Vyhrával i prohrával. Jako každý. Ale chtěl především plnohodnotně hrát a nechat hrát i soupeře. Velmi často s odkrytým hledím. V tomto smyslu nás v klubu sem tam přátelsky peskoval, právě kvůli naší malé odvaze, kvůli bezplánovitosti.

Když jsem si jednou postěžoval, že příliš neprohrávám, ale taky nedokážu často i slabšího soupeře přehrát, reakce byla okamžitá: „Příliš si kryješ záda. Udržíš tímto způsobem i silnějšího hráče. Ale vlastně takto jen živoříš. Musíš najít odvahu porušit vlastní bezpečnost a hru ve vhodný okamžik nebojácně a s důvěrou ve vlastní síly otevřít. Dáš tak samozřejmě stejné šance i soupeři. Pak se ukáže kdo s koho, protože už bude o co bojovat. Je to jediná cesta, jak vyhrávat. Jinak budeš dál sušit remízy a po sezóně skončíš spolehlivě na padesáti procentech. Otázka ale bude, jak sis zahrál?!“ Měl samozřejmě pravdu.

Stanislav Procházka (vlevo) při partii se svým oddílovým kolegou Milošem Fišerem

Standa byl velký optimista. V životě i na šachovnici. Například vždycky hodnotil vysoko vyhlídky jednotlivých družstev, ačkoliv praxe mu často nedávala za pravdu. Nutil jsem jej občas ke střízlivějšímu pohledu, ale jeho reakcí byl vždy jen údiv, jak mohu o vlastním klubu a našich hráčích pochybovat!? Časem jsem pochopil, že u něj to nebyl nedostatek soudnosti, jak jsem si z počátku myslel, byla to jeho neotřesitelná víra v dobré výsledky. To už jsem před třemi lety napsal v přání k jeho šedesátinám a dnes jsem to prostě musel zopakovat.

Stejným způsobem i hrál. Viděl jsem jej - a nejednou - v euforii z vyhrané pozice jednotahově nastavit figuru či udělat neuvěřitelnou hrubku. Ale také jsem přihlížel, a takových chvil bylo podstatně více, uceleným partiím, ve kterých jeho dynamika a hráčský um slavily úspěch. V jiných bojích, a ani těch nebylo málo, zcela otočil výsledek dosavadního průběhu hry. Dokázal zachránit i naprosto neuvěřitelné pozice. Bojoval až do posledního tahu. Doslova.

Kdysi jsem mu žertem řekl, že kdyby posledním tahem v partii nebyl mat, zkusil by to ještě o onen pověstný tah dále. Sice se smál, ale reakce byla pro něj typická: „No a co? Prohrávám, až se vzdám a podepíšu partiář. Na to je vždycky čas, do té doby mám totiž pořád šanci vyhrát.“

Že to může znít sice sebevědomě, ale přesto trochu naivně? No nevím... Já dodnes vzpomínám spíš na ty dezorientované hráče, kteří se chytali za hlavu, když s ním prohráli jasně vyhranou partii. Jen málo kdo to vzal objektivně. Někteří žehrali na smůlu, jiní prostě konstatovali, že Standa měl dnes zase kliku. Ale já vám řeknu - štěstí přeje připraveným. Některé z jeho výher opravdu působily dojmem náhody, nebyly to partie „z jednoho kusu“, jak rád říkává velmistr starší generace Vaganjan. To jen šachová bohyně Caissa odměňovala Standu za jeho odvahu, bojovnost a velké srdce, které do každé partie dával. A to je přece zasloužené.

Už méně spravedlivé je jeho předčasné úmrtí. Stále dokola se mi vnucuje myšlenka na bezvýchodnost jeho odchodu. Příliš nečekaně, příliš brzy. Proč? To je ovšem přesně ta jediná otázka, na kterou nikdo z nás nedostane na tomto světě odpověď. V našem kruhu nyní jeden hráč chybí. Čistě početně je to zanedbatelné. A přesto je tam podivně prázdno. Protože se Standou přechodně odešla plnost šachového života, dobrý duch našeho klubu. A je jen na nás, abychom je vrátili zpět. I za něho a z úcty k jeho odkazu.

Nekrolog nemusí být tak dlouhý, jako je tento. Vím to. Ale nemohl jsem si pomoci. Je to pro něj a je to naposledy.

Vzpomeňte si, prosím, všichni, kdo jste Standu znali, a věnujte mu okamžik ticha.

Staníku, měli jsme tě moc rádi. A ještě víc nám budeš chybět.

Čest Tvé památce!