Prof. Šnajdr patřil od roku 1963 k oporám olympijského družstva korespondenčních šachistů, v němž hrál 20 let na 1. šachovnici. Na 5. olympiádě (1965-68) nastoupili v sestavě: Šnajdr, Smrčka, Urbanec, Hýbl, Weiner, Nun a nečekaně zvítězili před Sovětským svazem a NDR, což tehdy byla senzace. Pan Šnajdr vytěžil 5 bodů z 8 partií.
Na 6. olympiádě (1968-72) tým získal stříbrné medaile. J. Šnajdr byl vyhodnocen jako 2. nejúspěšnější hráč na 1. šachovnici (5/8). Opět, již podruhé, chybělo pouhého půl bodu k titulu velmistra v korespondenčním šachu (korespondenční šachová olympiáda je oficiálním Mistrovstvím světa národních reprezentací).
Byl mistrem ČSSR v roce 1960 a 1964. V roce 1965 mu byl udělen titul Mistr sportu. V semifinálovém turnaji MS jednotlivců v roce 1968 splnil normu mezinárodního mistra. Byl považován za výborného analytika, s vědeckým pojetím šachu. Pro připomenutí, tehdy, v předpočítačové éře, byly považovány výsledky dosažené v korespondenční hře za hodnotnější než výsledky v praktické hře.
 Jako středoškolský pedagog na Gymnáziu v Šumperku měl k mládeži blízko a po celý svůj profesní život se snažil mladé lidi seznamovat s krásou myšlenek, obsažených v šachové partii. Tak jako snad každý trenér, měl rovněž sen vychovat hráče nadprůměrné úrovně. To se mu podařilo u Štěpána Žilky, který dosáhl titulu šachového velmistra a aktuálně patří do desítky našich nejlepších hráčů.
V roce 1999, před cestou na Sardinii (byl vášnivým cestovatelem, společně se svojí paní navštívili čtyři desítky zemí včetně Japonska, Číny, Mongolska a další), pan profesor vážně onemocněl. Poněkud přecenil svoje síly a to už neuneslo jeho unavené srdce. Během léčebného režimu se však projevila jeho silná vůle i srdce bojovníka, a koncem roku 2000 mohl konstatovat, že tuto svoji nejtěžší životní partii vyhrál. Po svém uzdravení se opět zapojil do šachové činnosti a neúnavně se věnoval především mládeži.
Dlouhou řadu let působil i ve výboru okresního šachového svazu Šumperk, jak jinak, než přes oblast mládeže. Patřil ke generaci, která se vyznačovala skromností a necítila potřebu se veřejně prezentovat.
Za celoživotní přínos pro šachové hnutí převzal v roce 2000 cenu Salo Flohra od Sdružení Sokrates 2001, kterou mu osobně předal synovec Salo Flohra, pan Pavel Flohr. (viz fotografie výše)
Prof. Šnajdr patřil k dlouholetým spolupracovníkům krajského časopisu Gambit. Jako většina jeho vrstevníků, moderní komunikační prostředky v podobě počítačů, smartphonů, tabletů a internetu, u něj nenašla zalíbení, a tak zprávy ze šachového života obsažené v Gambitu byly pro něj jediným zdrojem informací. Často mi poté telefonoval, abychom si okomentovali novinky v čísle obsažené. Tehdy jsem panu Šnajdrovi navrhoval uskutečnit obsáhlejší rozhovor o jeho životním i šachovém příběhu nejen pro stránky Gambitu. „Až někdy příště“, říkával. Bohužel se tak již nestane...
Čest jeho památce! |
