V klídku si pochrupkávám v objetí obřího plyšového soba, užívajíc si poslední den jarních prázdnin, když vtom...! Bylo asi tak kolem tři čtvrtě na sedm, když do mě náhle začal někdo šťouchat a panicky křičet: "Vstávat!" ve snaze mě přivést zpět k životu. Bezúspěšně... Až poté, co byl můj sob unesen, jsem se vydal na cestu za jeho záchranou. Ale jelikož na toto brzké vstávání nejsem zvyklý a nemám ho rád, byl jsem zmatený jako včelky z jara a místo do koupelny jsem došel do obýváku, načež jsem zjistil, že tam sice nemám co dělat, ale když už jsem tam byl, tak jsem alespoň vyzkoušel pohodlnost pohovky. Nechápu, jak se to mohlo stát, ale pravděpodobně se mi samy od sebe zavřely oči a já znovu upadl do blaženého stavu spánku. Když mě vzkřísili podruhé, jediné čeho jsem se zmohl, bylo zavázání tkaniček u bot, ale to taky až na třetí pokus. Mám pocit, že při cestě k autu jsem ještě usnul v mezipatře, ale abych to zkrátil, tak z cesty do Zlatých Hor si pamatuji akorát to, jak jsme v Losinách přesedali do tranzitu...
Pozitivní zprávou bylo, že když jsem se probral, tak v autě sedělo osm lidí, což dávalo do začátku jisté šance. Tou horší zprávou bylo, že jsme ani s vypětím všech sil nemohli najít hrací místnost a tou nejhorší zprávou to, že jsem začínal mít hlad... První problém byl vyřešen tím, že jsme v budově sešli o patro níže, kam se předtím nikdo neodvážil, a tak jsme postupně po jednom vklouzli dovnitř rychlostí srovnatelnou se sprintujícím hlemýžděm. Bohužel, hlad mám doteď...
A teď již k zápasu... Losiny, jakožto tým reálně usilující o splnění předsezónního cíle, což byl postup B-týmu do druhé ligy (protože u nás už stejně hraje ligu kdekdo...), nechtěly nechat nic náhodě a nasadily své nejlepší hráče i nejlepší hráčky, takže z toho nakonec vylezla minimálně srovnatelná a možná i lepší sestava než před týdnem v Poličce. Mám pocit, že ligová morálka trošku upadá a jde pomalu ale jistě ke dnu... Oproti tomu Zlaté Hory, nacházející se ve středu tabulky, nenasadily svoje první tři desky, což nás rozhodně potěšilo, protože jsme věřili, že rozdíl 150 elo bodů na každé desce musí udělat ze zápasu jednobrankovku (stejně jako minulý týden).
Nejostřeji do zápasu vstoupil Mára Malý, který se věren své pozici lídra týmu pustil se vší vervou do soupeře, ovšem skryté 7.Da4+ s dalším Dxg4 bylo zjevně nad jeho síly a i když se snažil najít vyvrácení, po sedmi minutách to vzdal. Sice nás tímto výkonem blíže k vítězství neposunul, za to však posunul pro příští zápas sebe na první místo mezi náhradníky... Odpoledne to dostával pěkně sežrat. 0-1
Poté se již ale body začaly sypat správným směrem, když téměř souběžně skončily partie na dvojce, kde Roman Kopecký vykouzlil svůj typický chaos, ve kterém nemám odvahu cokoliv hledat a počítat a proto jen čekám na výsledek, kterým bylo protentokrát chycení černé dámy, a šestce, kam jsem ani nestihl dojít, protože ani tato partie neměla více než 20 tahů. Můžu jen předpokládat, že Vadim Bureš jednoduše získal materiál jako odvetu za první šachovnici. 2-1
A jelikož ti tři skončivší už byli dávno v hospodě, mé myšlenky už tam byly taky, a proto jsem chtěl dohrát co nejdříve. Z výměnné francouzské jsem získal akorát divnou pozici (ostatně jako vždy, když mám černé), byl jsem mačkán jako citron, ale stačilo pár neopatrných tahů a mé lehké figury se nečekaně rychle vyrojily a vnořily do soupeřovy pozice. Sice to z "dřevařského" pohledu znamenalo zisk pěšce, ale jeho prosazování by trvalo příliš dlouho, a proto jsem se rozhodl pro radikálnější řešení přímým útokem na krále. Nakonec jsem byl sám překvapen, jak mé figurky vytvořily matovou síť. 3-1
Poté se dlouho nic nedělo, a když už jsem byl pevně odhodlán zajít na zlatavý mok, skončily další tři hry... Nejdříve na 4-1 zvýšil Jirka Doležel, který již v zahájení získal líbivou kombinací kvalitu, kterou i přes drobné problémy s obranou svého krále a trošku větší problémy s časem využil při matovém útoku.
Zápasové vítězství zajistil Peťa Viktorin, který se zřejmě rozhodl udělat ze soupeřovy pozice kůlničku na dříví, protože nehledě na cokoliv šel na zteč vším co měl k dispozici, podařilo se mu zachytit krále v centru a dál už to byla jen hra kočky s myší. A jelikož tohle není Tom a Jerry, tak vyhrála kočka a připsala pátý bod. Sice jsem mu říkal že to šlo vyhrát i rychleji, ale Peťa si stál za svým, tak už jsem radši mlčel, protože rozhádat si řidiče nemusí dobře dopadnout... 5-1
Poslední partie, kterou jsem viděl až do konce, byla ta na sedmičce. Při zběžném pohledu se mi pozice nelíbila ani za jednu stranu, při důkladnějším prozkoumání se mi pořád za nikoho nelíbila... Ale aktéři asi sami nelépe ví, co a jak. Nicméně v koncovce se Nicča Lužíková trošku zamotala, její soupeř si vytvořil volného pěšce, kterého nešlo zastavit už ani za oběť figury. Podle mě za to mohly bonbóny, kterými si prý doplňovala energii... Ze zvědavosti jsem je taky zkusil, ale nejen že mi žádnou energii nepřidaly, navíc byly ještě chuťově příšerné. 5-2
Nyní to už bylo na Svaťovi Hastíkovi, který nám chtěl udělat radost a zlepšit naše skóre, a tak postupně získával výhodu v remízové koncovce. My jsme ho nechtěli znervózňovat, takže jsme raději odešli oslavovat. Naši náladu ještě vylepšilo vítězství ženské biatlonové štafety, a možná i proto přibývala na stole jedna dvanáctka za druhou a účet se pomalu začal plnit čárkami... A čas plynul a Svaťa stále nepřicházel... Dvě hodiny... Tři hodiny... Půl čtvrté... A pak se dozvíme, že už jel domů. Tomu se říká užitečně využitý čas... Jakožto omluvu můžeme přijmout to, že tu koncovku opravdu vyhrál. 6-2
Protože už to byl stejně celý den v háji, tak jsme popojeli kousek dál, a to až na Rejvíz, kde jsme sytě pojedli a popili a vydali se vstříc nekončícím serpentýnám a namrzlé silnici...
Do konce soutěže zbývají ještě 3 kola, takže plán je pro nás jasný - 9 bodů, které budou jistojistě znamenat medaili a při pomoci ostatních týmů a troše štěstí se může splnit i vysněný cíl v podobě vítězství celé soutěže. A že je to možné, o tom se přesvědčí naši soupeři, protože na kraj budeme nastupovat v základu. Na rozdíl od ligy! |
