Další památná partie, která nám, šachovým amatérům, může po právu dodat trošku toho šachového optimismu a touhy hledět vstříc světlejším zítřkům, se odehrála během zápasu Anglie a Holandska ve všeobecně populárním roce 1939. Partie je ve své podstatě utkání dvou velice zajímavých amatérů.

Smutným hrdinou této partie je bývalý mistr světa Max Euwe. Myslím, že Maxe není třeba moc představovat. Možná, že to nebyl nejzářivější mistr světa, ale mistr světa byl a porazit Alechina nebylo zase tak málo, i když to nebylo v jeho nejsilnějším období. Na rozdíl od většiny svých větších předchůdců (popř. následovníků) to v podstatě nebyl profesionál, ale měl celkem náročné a prestižní zaměstnání. Vyučoval matematiku a po válce se velmi vážně zabýval výzkumem a rozvojem počítačů (i k šachovým účelům). Jinak po přehrání některých jeho partií je patrné, že to skutečně byl po právu mistr světa a budoucí generace se od něj mají co učit. Jeho hra se vyznačovala logikou a železnou konstrukcí, kdy své soupeře pomalu přehrával díky svému výjimečnému strategickému citu. Uměl ale také nekompromisně a nápaditě útočit. Stačí vzpomenout na jeho památnou partii s Gellerem z Curychu 1953.

Soupeřem šampiona zde byl britský mistr (později mezinárodní) Conel Hugh O’Donel Alexander. Přiznám se, že jsem o tom člověkovi věděl jen to, že někdo takový existoval. Dočetl jsem se o něm, že to byl špičkový kryptoanalytik a za války pracoval v Bletchley Park na rozlousknutí německého kódu Enigma. Po válce pak celé kryptoanalytické oddělení vedl a díky tomu nesměl hrát žádné turnaje ve východním bloku, protože byl na to příliš důležitý, což se samozřejmě podepsalo na jeho šachovém vývoji. V jednotlivých partiích byl schopen porazit Bronštejna i Botvinnika a to už v době, kdy sovětská šachová škola nastupovala na všech frontách. Celkově by se dalo říct, že to byl docela zajímavý typ.

Partie se exmistrovi světa příliš nepodařila, ale vzhledem k době, kdy se odehrála, se nabízí, že už měl mistr trochu jiné starosti než šachy.