Dne 27.2.2011 se konalo další kolo Krajského přeboru. Pokusím se stručně pojednat o zápase domácího Spartaku Přerov s univerzitním výběrem z Olomouce (A64 PřF UP Olomouc) z pohledu domácích;).
Už při příchodu na kolbiště bylo zřejmé, že se soupeř opět nedostavil kompletní, což mi bylo záhy potvrzeno Lukem Vysloužilem, věčným to mým soupeřem z dob mládežnických. Od počátečního hvizdu jsme tedy vedli 3:0 a i na zbývajících fošnách jsme měli papírovou převahu. Bylo nám však jasné, že chceme-li zvítězit, musíme hrát opatrně a odpovědně. Koneckonců i 3:5 je reálný výsledek, na světě se někdy dějí neskutečný psycha:D. Nicméně k žádnému zásadnějšímu dramatu tentokrát nedošlo (otázkou zůstává, co by s námi bylo, kdyby soupeř nastoupil komplet).
Na 4. šachovnici se utkal náš německý host Andre Vlatten s Tomášem Kotrysem. Už brzy po zahájení dostala partie vyhrocený, kombinační charakter, kde lehké i těžké figury lítaly vzduchem (Petr Šťastný: „Když mám napadené dvě figurky, tak proč ne tři, soupeř stejně může vzít jenom jednu“:D) a ztráty se nepočítaly. Teda především soupeř ztráty nepočítal. Po uklidnění stál sice Andre lehce stísněně, avšak s takovou materiální převahou, že nebyl problém kontrovat.
Na 3. desce hrál Ignác Pospíšil s již zmiňovaným Lukášem Vysloužilem. Partii jsem moc neviděl, nebudu se tady pouštět do nějakých analýz a závěrů. V jednu chvíli jsem měl pocit, že Ignác získává kvalitu, ale po pár tazích vznikla pozice, kdy měl pouze věž proti dvěma střelcům. Nevěděl jsem, jak k tomu došlo, ale věděl jsem, že je Lukáš natolik zkušený borec, aby pozici nepustil. Nezklamal - 4:1.
Vzhledem k faktu, že k utkání nenastoupil náš František Štec, byla má nicotná bezvýznamnost nucena nastoupit už na 5. šachovnici, což jsou vody, na kterých se mnohdy cítím poněkud nepatřičně. Proti mně se postavil takový malý cvrček, Jáchym Bareš. Ke cti mi snad slouží, že jsem ho ani na okamžik nepodcenil. Cvrčci bývají nebezpeční a zákeřní, vím to od doby, kdy jsem sám býval cvrčkem, ale hlavně od utkání s AŠK DA Olomouc, kdy mi jeden z těch starších luxusně otočil pozici a jedině haluz mi zachránila remis. Rozehráli jsme Španělku s f5. Nepříjemné, nemám rád, ale i tak se mi nějakým způsobem podařilo udržet iniciativu a zablokovat soupeřova krále v centru, což se mi nakonec podařilo přetavit ve floka navíc v koncovce V+S vs. V+S (stejní střelci). Pak jsem to ale začal kazit. Samozřejmě, že vím, kam v takových případech pěšci patří, ale... Naštěstí mi to, ale soupeř hodně zjednodušil. Nabídl věže na výměnu v pozici, kdy to ještě nebylo nutné a pak už to šlo. 5:1.
Na 1. šachovnici nastoupila naše hlavní opora, Tomáš Cagašík, proti Honzovi Kolašínovi. Se svou chabou výkoností jsem dalek posuzování této partie. Zdála se mi dlouhou dobu nejasná. Pak získal Tomáš pěšce, ale do nějaké učebnicové, technické koncovky bylo daleko. Popravdě, pozice byla natolik složitá, že jsem záhy ztratil ambice jí porozumět (také vzhledem ke svému zápasovému vytížení). Konec partie jsem neviděl, celkem logicky jsem dal přednost obědu:D. Skončila vítězstvím domácího - 6:1.
Poslední partií, která zůstávala nerozhodnuta, byla na 2. šachovnici Honza Jemelka proti Josefu Zedníkovi. Průběžně jsem se chodil dívat, Honza (jako obvykle) pozici postavil z kvalitního vysokopevnostního betonu. Zdála se mi v pohodě na remízku, avšak soupeř přece jen po čase našel skulinku. Ani u této partie jsem konec neviděl, odcházel jsem však za stavu, kdy to s Honzou už nevypadalo moc dobře. Nebylo by poprvé, kdyby špatnou pozici udržel, ale tentokrát se mu to nepodařilo. Konečný výsledek 6:2.
Pro úplnost dodávám, že kontumačně vyhráli Zdeněk Nečesaný, Marek Vágner a Hynek Čechovský.
PS. Veškeré názory publikované v tomto pamfletu jsou poznamenány mou mizernou šachovou výkoností. Předem se tedy omlouvám, dopustil-li jsem se nějakého omylu. |